Úvod - Hrobař

Z EreborWiki
Verze z 1. 2. 2018, 08:46, kterou vytvořil Murdoc (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka s textem „„Jsem hrobař. Je to trochu nezvyklé povolání… tedy alespoň v Rhunu. Pohřební obřad není nic pro skřety a většina z nás nezemře v posteli…“)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

„Jsem hrobař. Je to trochu nezvyklé povolání… tedy alespoň v Rhunu. Pohřební obřad není nic pro skřety a většina z nás nezemře v posteli stářím, ani s plným pupkem na puknuté srdce. Většina z nás zemře ve válce, daleko odsud. A tyto těla mě nezajímají.

Mordorem se táhne smrad jak jedovatý had rozkvetlou loukou. Ha! Co to melu?! Jako had pořádně smrdutou a temnou bažinou. Mordor nikdy nebyl krásný a barevný, jako ty hory a planiny v dálce. Ale je to náš domov, naše země. Kus zaprášené a hnusné půdy, za kterou stojí za to bojovat. Za kterou stojí za to položit život.“

„Za co tě tedy platí?“ zeptal se netrpělivě Uruk-hai sedící na druhé straně stolu. Zněl netrpělivě, asi ho můj příběh začal nudit. „Mě neplatí. Svou práci dělám rád.“ usmál jsem se a hodil do sebe pálenku, kterou mi objednal. „Jakpak by ne, ty grázle! Však jsi jenom flákač, který se celý den válí za hradbami…“ sevřel džbán stojící na stole rukou tak pevně, že popraskal a rozpadl se „… zasloužíš smrt!“

Nemůžete mu to mít za zlé. Doba byla opravdu zlá. Každý musel přiložit ruku k dílu a každý alespoň trochu schopný boje se musel postavit Gondorským nájezdníkům. Nikde se nenašel skřet, který by každý den neohýbal svoje záda pro slávu Mordoru. Tedy… až na mě a to se mému posluchači nelíbilo.

Další hospodská rvačka byla to poslední, co jsem potřeboval. Tohle byla poslední knajpa, kam mě ve městě pustili. „Nevyslechl jsi celý příběh, idiote!“ zaskřípěl jsem zuby a vyhrnul jsem si kápi. Teprve teď mohl vidět můj obličej. „Ugh…“ v jeho očích se vystřídalo několik výrazů. Vztek vystřídalo překvapení mísící se se zděšením. Nakonec se v nich ale objevila zvídavost. „Tak povídej… ubožáku. A hospodskej… ten džbán mi připiš“ ta druhá věta zněla, jako by byl dítě, které schodilo ze stolu omylem talíř. Vyzývavě na mě kývnul, abych pokračoval.

„Můj úkol je prostý. Držet se přes den mimo město a v okolí města čistit případné mrtvoly, zdechliny, které se často proměňovali v nemrtvé.“ sám jsem mu zjevně jednoho připomínal, váhal s další otázkou. „Je to špinavá a smradlavá práce, kterou nikdo nechce dělat. Ale někdo musí.“ zvedl jsem se a kývnul. Můj spolustolovník vypadal zaraženě, díval se sice na mě, ale vypadalo to, jako kdyby se díval někam za mou hlavu. Odmávl jsem ho „Sbohem!“, položil jsem zlatou minci na stůl, pokynul na hospodského a zmizel do noci.

Lhal jsem? Těžko říct, každopádně se o mě už zajímat nebude. Pár stovek metrů a zaklapla se za mnou těžká kovová brána místního hřbitova. Má krypta, která už mi byla nějakou dobou domovem, byla potemnělá, jako by ztělesňovala vyhasnutý život těch, kteří zde byli pochovaní.

„Mám spoustu práce“ zamumlal jsem si a zasunul za sebou kamenný vchod do krypty. „Mmmrghph! Rhm!“ ozvalo se pojednou. „Á, jsi vzhůru! A-N-N-A F-U-I-N“ zapálil jsem pochodeň a zastrčil ji na stěnu. „Gabrieli, Gabrieli….“ na stole ležel člověk. Muž. Kůže mu moc nezbylo a jeho život zjevně pomalu vyhasínal. „… už brzy příjde čas a posloužíš vyšším cílům.“ usmál jsem se na něj. Jeho oči unavené bolestí se na mě upřeně dívali s takovou zlostí, jakou nevídám ani u Uruk-haiů. „Chrrgrhhp!“ prohlídl jsem si celé jeho tělo, na kterém bylo vyryto mnoho run. Mnoho z nich splývalo v jeden krvavý flek. „Musíme tě umýt… zítra je tvůj velký den. Neruš mě. Mám spoustu práce!“ Jsem hrobař. Hrobaři mají vždycky spoustu práce.