Zobrazení zdroje stránky Intermezzo 1 - Ve světě Démonů

„Grauuuuuuuug!“ ze zpánku mě vytrhlo hromové vití v dálce, které mi trhalo ušní bubínky, prostupovalo celou mou hlavu a trhalo ji zevnitř. Zvedl jsem hlavu a vyděšeně se rozhlédl kolem. Ležel jsem na velké šedé skále, kterou obklopovala tekoucí láva ze všech stran. Srdce se mi sevřelo „Jak jsem se sem dostal?!“ pomyslel jsem si, když jsem se zvedal na nohy. Opřel jsem se o hůl, která vedle mě ležela. Pozorně jsem si ji prohlédl, narudlým dřevem probíhaly nitky many, jakoby byla hůl protkaná žilkami, kterými proudila její vlastní „krev“ – mana. Nitky byly zjevně modré, ale díky jejich částečné průhlednosti a červenému zabarvení hole, svítily fialovou barvou. „Mahagon“ už jsem věděl, že blouzním. Mahagonové dřevo bylo ve světě velmi vzácné a vyrobit z něj hůl umělo jen pár šikovných řezbářů v celé říši. Dva, možná tři.

Rozhlédl jsem se pozorně kolem sebe, krom lávy a dalších kamenů nebylo v dohledu nic. V okolí se mísila rudá temnota s kouřem a syrnatou mlhou. Věděl jsem, že účinky démoního prachu jsou devastující, ale doufal jsem, že se znovu do světa démonů nepodívám. Chyba lávky. Ve snaze dostat se z ostrůvku uprostřed lávy jsem opatrně nahlédl za okraj skály, na které jsem stál. Podemnou byla 4 metrová propast a dole čekala horká koupel. Tedy… spíš dozlatova křupavá koupel. Polkl jsem na sucho a v tom mi uklouzla jedna noha. Ve snaze zachránit se jsem vymrštil ruce nahoru a doufal jsem, že se nějak zachytím skály. Ale nepadal jsem. Něco nebo někdo mě pevně drželo za ruku. Strach a panika se zmocnili mého těla. Jestli jsem v sobě měl před chvílí ještě trochu sebekontroly, tak teď mi vytekla všechna z kalhot a pár metrů níž zasyčela, když dopadla na horkou lávu.

„Člověče, člověče… hmmm.“ visel jsem stále na stejném místě a neměl jsem odvahu otevřít oči, to něco mě šeptalo přímo do ucha. Cítil jsem syrnatý dech, který mou kůži pálil jako rozžhavený uhlík. To „hmmm“ znělo vesele, pobaveně, ale byla v něm slyšet nedočkavost. Bylo to jako kdyby se na vás usmál lev těsně před tím, než se na vás vrhne a začne si pochutnávat na vaší hlavě. „Já… já…“ koktajíc nezmohl jsem se ani na dvě slova. Buď se mi začali rozpouštět nohy a nebo se ze mě začalo vypouštět něco jiného, kalhoty jsem měl v tu chvíli durch. To něco mě otočilo, cítil jsem jak mi zblízka dýchá do obličeje, jak se na mě dívá. Otevřel jsem oči a to jsem neměl dělat. Díval jsem se přímo do obličeje rudého ďábla. Viděl jsem jich již mnoho… na stránkách knih a démonických grimoárů. To já jsem je měl přivolávat na náš svět, ale zatím to bylo naopak. Démon byl impozantní. Z hlavy mu trčeli obří rohy, každý z nich velký téměř jako já. Visel jsem tam jako nicotný hmyz v jeho ruce, houpajíc se jako na šibenici. Připravoval jsem se zemřít. Posranej a pochcanej, takhle jsem nikdy nechtěl chcípnout!

Usmál se. „Jsi v mé říši, skřete, jsi v mé moci. Zlomil bych ti vaz….. kdybych chtěl.“ odvrátil svůj obličej a zafuněl. „CHCEŠ ŽÍT?!“ zařval tak silně, že můj obličej byl plný nechutných, zelenočervených slin. Sliz mě pokryl tak, že jsem nebyl schopný mluvit. Stále mě držel ve vzduchu a druhou pařátou mi nevybíravě shrnul sliz z tváře. Smrad byl tak hrozný, že jsem se málem pozvracel. Nebudu lhát. Pozvracel bych ho, kdyby měl co. Vydal jsem ze sebe pár dávivých zvuků a polkl. „Seber se. Seber se. Seber se! SEBER SE!“ řval jsem sám na sebe v mé hlavě a ač jsem z úst nevyloudil ani hlásku, démonův obličej se nakřivil, jakoby mě slyšel. „A-a-ano, chci žít!“ jak nesměle znělo ano, tak směle zněla druhá věta. Nechtěl jsem umřít, chtěl jsem žít. Ta touha žít, ten pud sebezáchovy, který v sobě každý nosí, ten mě vybičoval k tomu, abych sebral odvahu a získal zpět kontrolu nad svým tělem i svou myslí.

Pomalu jsem se nadýchl a upřel svůj pohled do očí démona. „Co si žádáš démone?!“. Jeho pohled se změnil, jakoby viděl příležitost, naklonil hlavu a prohlédl si mě jedním okem, pak mě položil zpátky na zem. Byl obrovský, větší, než bájní draci. Narovnal se a jeho hlas se změnil, náhle už zněl v mé hlavě. *Spustil jsi lavinu, která už nejde zastavit. Věci, které se nyní budou dít, budou mít za následek spoustu změn.* naklonil se ke mě, jeho obrovská tvář byla ode mě jen metr. *V tvém světě i v tom mém…* zafuněl *a já z toho chci něco pro sebe. Řekněme, že moje možnosti působení ve tvém světě jsou poněkud… omezené. Nabízím ti partnerství, znám tvé tužby, znám tvoji touho po nekromantském vědění a učení. Mohu ti pomoci. Ale za to ty pomůžeš mě… až přijde čas.*

„Jako uzavřít smlouvu s ďáblem?! Svou duši ti nedám!“ najednou jsem se cítil silný, chtěl jsem vyjednávat. *Tvou duši nechci, smrdí! Chci tvoje služby, nic víc. Nezapomeň, udělal jsi velkou chybu a já tě mám nyní ve své hrsti. Jsi v mé milosti, skřete! Uzavřeš obchod a nebo zemřeš!* Oči mi těkaly ze strany na stranu, vyhýbal jsem oku většímu, než moje hlava, které zelo z obří hlavy jen kousek předemnou. *Pokud se rozhodneš neumřít, tvá duše si vždy najde cestu zpět do tvého světa, dokud nedokončíš můj úkol*… „Nesmrtelnost?“ zvedl jsem obočí. *Ne tak docela. Pokud zemřeš, bude tě to bolet, ale tvá duše neodejde z tvého světa. Vyhledá-li ankh, tvoje tělo se obnoví. To je můj dar.* „Umřít nebo žít věčně?“ zmateně jsem mu pohlédl do očí stále hledajíc ten háček, který mi unikal. Kývl a přiblížil svůj xicht tak blízko, že jsem se ho mohl dotknout. Jeho tváře byly pokryté černými jemnými vousy, které nebyly z dálky vůbec vidět, byly velmi řídké a mezi nimi se jiskřilo několik stříbrných. Zaujalo mě to a on si toho zjevně všiml. „Neotálej“ opět otevřel ta smradlavá ústa, jako telepat byl rozhodně lepší. „Ehm…“ pročistil jsem si krk a krátce jsem přemýšlel o tom, co mě napadlo… hrát hazard ve chvíli, kdy váš život visí na vlásku… to se dělává. Kývnul jsem a natáhnul jsem ruku směrem k němu, pomalu „Dobrá tedy…“ podíval jsem se do jeho oka „já…“ moje ruka se téměř dotknula jeho tváře „souhlasím!“ a vytrhl jsem mu jeden z těch stříbrných chlupů.

Měl jsem zavřené oči a čekal na smrt. Čekal jsem, že mě jen sežere, ale asi si toho ani nevšiml. Otevřel jsem oči a démon se nademnou znovu tyčil v několikametrové výšce. „Dobrá tedy skřete, domluva je uzavřena. My dva jsme propojeni. A ty hrobaři…. budeš nekromantem!“ burácející ozvěnou putovala postupně všechna slova k mým uším. Zněla tak klidně jako ukolébavka. Pomalu jsem ztratil vědomí a sesunul se zpět k zemi.

Probudil jsem se v jeskyni nedaleko Rhunu, kousek od města, ale dost daleko od cest, aby mě náhodou někdo neobjevil. Chvíli jsem měl pocit, že se mi zdál fakt hrozný sen, z jeskyně jsem měl výhled na okolní krajinu a mohl jsem sledovat skomírající dým nad místním hřbitovem. „Ten prášek je hrozná sračka“ zamumlal jsem si pro sebe a chtěl jsem na všechno zapomenout. Jen v ruce mě něco lechtalo, jako bych tam držel dykobrazí trn. Nemohl jsem se odvážit se do ruky podívat, co když tam bude? Co když tam bude ten stříbrný chlup a všechno je pravda. Co když to nebyl jen se a já…. já jsem uzavřel dohodu s démonem. To né… to snad né. Stulil jsem se do klubíčka a začal jsem plakat jako malé dítě, ruku stále zavřenou a druhá ji držela tak křečovitě, jakoby chtěla, aby se nikdy víc neotevřela. „Uklidni se! Ty slepice, strašpytle! Tvůj život stojí stejně za hovno, tou dohodou jsi si ho horší určitě neudělal!“ mluvil jsem k sobě ve své hlavě, abych sebral odvahu a podíval se do své ruky. Pomalu jsem ji otevřel. Srdce mi poskočilo…. usmál jsem se. V ruce byl chomáč chlupů z medvěda, byly mastné a smotané do podlouhlého oválku. Mé oči zůstaly plné slz, ale tentokárt to byly slzy štěstí.

Vyrazil jsem k nedaleké tůni se opláchnout a připravit na cestu pryč. V Rhunu jsem skončil. Sehnul jsem se nad hladinou, abych si opláchl obličej a něco mi nehrálo. Z mé nazelenalé brady trčel samotný chlup. Předtím jsem ho necítil, ale ve vodní hladině byl ten obraz vidět. Rukama jsem si našahal na bradě to místo, ze kterého mi trčel a ….. nic. Nic tam nebylo. Nevěřícně jsem se znovu podíval na hladinu, chvíli trvalo, než se úplně sklidnila. Byl tam, skutečně. Chlup démona trčel z mého vlastního těla. „Proč je vidět jen v odrazu!“ pomyslel jsem si *Protože do tohoto světa nepatří, okradl jsi mě!* zaburácelo mi v hlavě.
Nebudu chodit okolo horké kaše. V té tůni jsem se nakonec vykoupal celý… a taky si vypral kalhoty.