Zápis 3 - Lama

Z EreborWiki
Verze z 1. 2. 2018, 08:49, kterou vytvořil Murdoc (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka s textem „*pár stran je pomalováno znaky démonů a poseto runami, kterým běžný smrtelník nemůže rozumnět* Pálivé slunce šplhalo pomalu na oblohu a s je…“)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání
  • pár stran je pomalováno znaky démonů a poseto runami, kterým běžný smrtelník nemůže rozumnět*

Pálivé slunce šplhalo pomalu na oblohu a s jeho příchodem začali ptáci svůj každodenní povyk. Teplé slunce mi nejprve zalilo nohy a brzy po nich mi ostré ranní světlo začalo bušit na víčka. Nespal jsem, čekal jsem na slunce, než budu moci znovu otevřít oči. Nedostatek spánku však nebylo to, co mě tak trápilo. Pravděpodobně to je sen každého Necromancera, spojit svůj život s démonem. „To je to, co chceš, to je tvoje cesta!“ říkal jsem si v duchu stále dokola. Přesto jsem se nemohl zbavit tíživého dojmu, že můj zážitek s Démonem urychlil mé snahy snad až příliš.

Nevěděl jsem, co dělat, pár dní jsem se držel od města a v lesích se živil bobulemi. Měl jsem o čem přemýšlet. K svému přežití jsem potřeboval málo, má kouzla byť chabá, stačila na to, aby jsem si ulovil zvěř. Praktická výhoda ohnivých kouzel vždy bylo „Zabij a uvař! Naráz!“ erm… no tedy, pokud vám nevadí trochu připečená kůrka a rare masíčko. Jídlo také nebylo to, co mě tak trápilo.

Vydal jsem se k studánce, která byla od místa, kde jsem pobýval, nedaleko. Byl jsem vyprahlý a můj měch byl prázdný. Nabral jsem vodu a v rozčeřeném obraze sledoval svůj démonický vous. Usmál jsem se. *Nakonec z toho vyjdu jako vítěz a on jako poražený* Problesklo mi hlavou. Něco se mihlo na druhé straně studánky. Nad křovím u studánky vyčuhovala přihlouplá zvířecí hlava. Utrhla z křoví pár lístku a ledabyle přežvykujíc mě přihlouple pozorovala. Věděl jsem, že je to vzácná komodita, ale netušil jsem, jak s ní zacházet. Pohodlně jsem se usadil vedle studánky a čekal jsem. Lama pomalu natáčela hlavou na obě strany a prohlížela mě i okolí. Nakonec se rozhodla přijít až ke studánce a začala pít. Jen krátce, pak narovnala hlavu a jakoby bez dechu pozorovala okolí. Poté se sklonila a dlouhou dobu pila. Jakmile dopila, nečekala ani chvilku a v okamžiku zmizela pryč.

Popadl jsem svůj batoh, připevnil měch a namířil si to směrem k Rhunu. Moje nohy byly těžké a cesta předemnou dlouhá. Kdybych měl alespoň takovou lamku, ohlédl jsem se se slzou v očích a vydal se na cestu. Brzy jsem se ze stezky dostal na cestu a les prořídl. Předemnou se už pomalu tyčily suché pouště. Kolem pískali ptáci tu jejich hloupou píseň. hmm… Ptáci byly nejkřupavější…. pomyslel jsem si. Už jsem se těšil na to pouštní ti… Pocítil jsem ostrý náraz do temene hlavy, bolest a pak… šedá lehkost. Svět kolem mě potemněl a ztratil barvy. Najednou jsem pocítil tupý tah v těle. Náhle jsem si uvědomil, že mnou proběhl kůň. Ucukl jsem stranou a ohlédl jsem se. Z toho pohledu mi začaly cukat koutky. Rytíř v zelené plátové zbroji se tyčil nad něčím tělem. Strach sevřel mé srdce. To tělo jsem byl já. Sesedl, rozhlédl se, popadl můj batoh a naskočil zpět na koně. Zatáhl za oprať a zmizel pryč. Stál jsem tam jako opařený a zíral na svůj obličej. *Vítej ve světě mrtvých!* vedle mě stál rudý démon. Jeho barvy jsem viděl o tolik víc, když jsem byl… duchem. Vše ostatní tonulo v šedi a on tam stál pyšný a rudý. Nebyl však tak velký, jako předtím. Ale i tak byl trojnásobně vyšší, než já. *Najdi Ankh a vrátíš se zpět. Je to prosté.* démon si samolibě ufrkl *Jestli mi budeš k ničemu, mnohokrát se sem nepodíváš.* Seděl jsem na tom místě ještě několik hodin. Démon zmizel a já sledoval běžné dění na silnici. Kolem projelo i několik povozů s rudou. Nejdříve směrem do Gondoru pod vlajkou Gondoru a po dlouhé chvíli jeli zpátky. Mírně zakrvácené a pod vlajkou Mordoru. Banda skřetů vezla zásoby železa směrem k Rhunu. *Dneska tam bude asi veselo* pomyslel jsem si. To byla první myšlenka po dlouhých hodinách, která mě vrátila zpátky do reality.

Ve světě mrtvých jsou kroky lehké jako pírko, netrvalo mi dlouho a dohonil jsem je. Slyšel jsem je mluvit, jásat, viděl jsem je prát se. Oni neviděli nic. Ani ty miliardy lebek, které dláždily zem, ani černý měsíc na obloze. Ne… nebylo to slunce, to viselo vybledlé už pomalu na západě. Černý měsíc byl ve středu oblohy a jeho okraje jakoby nasávaly světlo z okolního světa. Běžel jsem. Měl jsem nápad. Jestli to všechno funguje, nakonec z toho přeci jen mohu vyjít jako vítěz. Mé kroky byly lehké, dlouhé. Nevyčerpal jsem se. Nebylo proč. „Svět mrtvých más vé výhody“ pomyslel jsem si. *To ano* slyšel jsem Démonův hlas.

Během hodiny jsem byl u Rhunu, měl jsem sotva půl hodiny, než dorazí jezdci s povozy. Předemnou byl zbytek hřbitova. Pravděpodobně na něm nikdo žádnou práci nevykonal. Tam, kde byla dříve kobka, byla hromada kamení. Všude byly lebky, ale to mě nepřekvapovalo. Ve světě mrtvých byly lebky doslova na každém kroku. Před branou stál mírně pokřivený Ankh *Jak příznačné* slyšel jsem smích Démona *tak rychle, dotkni se ho!* dotknul jsem se kříže a…. obzor protlo ostré světlo, z bílého se stalo modré a nakonec se roztáhlo po celé výšce mé vize jako prstenec. Cítil jsem ohromné teplo. Oslnění pomalu ustalo a můj svět měl znovu barvy. Cítil jsem se hrozně. Všechno mě bolelo, hlavně temeno hlavy, byl jsem od krve a… měl jsem na sobě šedobílé roucho. „Ha! To mi vše usnadnilo“ konečně jsem mohl mluvit!

Pár kroků od hřbitova jsou Rhunské opevnění. Na zdi nikdo nestál, začal jsem křičet „Hej! Holoto líná, pomozte mi. Brána byla otevřená a zpoza ní vyběhl voják. „Co se děje?!“ když viděl, že jsem od krve, položil ruku na jílec meče a rozhlédl se kolem a pak si mě znovu, trochu pomaleji změřil. „Co se ti stalo?! Tak mluv!“ vyštěkl netrpělivě. „Jsem posel! Přinesl jsem dobré zprávy, ale měl jsem cestou potíže!“ lapal jsem po dechu… nehrál jsem to, opravdu mi bylo zle. „Naši skřeti získali Gondorské zásoby a jedou s nimi směrem sem, očekáváme, že se je pokusí Gondoři získat cestou zpět, vyslali mě pro posily. Cestou jsem narazil na malou skupinku. Přišel jsem o koně a málem jsem přišel i o život, musel jsem doběhnout pěšky!“ snažil jsem se vyloudit poslušný výraz loajalního vojáka. Při tom, jak jsem měl zakrvácený obličej, musel vypadat mírně komicky. „Pojď za mnou!“ řekl a rychle se otočil. Cestou k bráně již mával na další orky a za chůze rozdával rozkazy. Za bránou nás ostatní opustili a vydali se ke koňům. My jsme pokračovali ještě o několik metrů dál. „Tam!“ ukázal na budovu opodál, „postarají se tam o tebe!“ otočil se a odešel. „Aspoň rozloučit ses moh! procedil jsem mezi zuby. Ale to až o pár metrů dál, nemohl mě slyšet. Vše šlo podle plánu.

Otevřel jsem těžké dřevěné dveře, které byly na mnoha místech pokované. Nebyly skvostné, budily dojem nedobytnosti. Ale ne té sofistikované nedobytnosti mnoha zámků. Staré dobré masové nedobytnosti mnoha plátů oceli, kamene a dřeva. Za nimi na mě čekala spoře osvětlená místnost, zjevně zbrojírna místní milice. Jediným zdrojem světla byl kahan na stole. Stůl byl zavalený lejstry, zpoza hromady pergamenů vyčuhovala zelená hlava. „Co tu chceš? Tady nemáš co dělat vošousto!“ štěkla hlava a měřila si mě přísným pohledem. Její oči byly skryté za tlustými kusy skla. Asi to měly být brýle, ale pouze je vzdáleně připomínaly.

„Poslal mě sem Váš velitel…“ žmoulal jsem svou róbu a snažil se působit nesměle. „Vy asi nevíte, co se přihodilo…“ nakrčil jedno obočí. Vyprávěl jsem mu o dostavníku a své „smůle“. „Jezdec v zelené zbroji a se zelenou sekerou?! Nejsi první!“ otočil se a začal hrabat ve svých bednách „Ani poslední!“ vstal a podával mi meč. Zakroutil jsem hlavou „Já bojuji jinak!“ usmál jsem se. Bez knihy jsem mu však neměl jak dokázat, co umím. „Jsem nekromant!“ podíval se na mě. „Ty?! Hahahahaha! To sotva. Ty jsi tak maximálně nekromantův přisluhovač!“ jeho radostný smích byl opravdu od srdce. Neurazilo mě to. Byl jsem na tenhle způsob chování zvyklý. Přistoupil jsem k němu, s kamennou tváří jsem se naklonil blíž a velmi jasným a suchým hlasem jsem řekl. „Tam venku jsou naši bratři. Celá posádka. Proč myslíš, že poslali mě? Jsem nenápadný a mocný!“ svůj obličej jsem přiblížil ještě o pár centimetrů blíž „Jestli tam venku probíhá boj a já tam nebudu moci být, kvůli tvým žertům, zítra s tebou nakrmí prasata!“ jeho smích ustal a polkl…. na sucho… usmál jsem se „Tak honem!“ pobídl jsem ho k práci.

Do 5ti minut jsem stál před zbrojnicí v základní výzbroji. Kostěné brnění nebylo zrovna standardem. Měl jsem štěstí, že tu nějaké měly. Alespoň měděné. V ruce jsem svíral smrkovou hůl a na zádech se mi houpal vak s knihou s magickými formulemi. „Jsem zpět!“ problesklo mi hlavou a okamžitě jsem si to zamířil k jižní bráně. Tedy k té na opačné straně města, než jsem se právě nacházel. Pojednou mi však něco zasvištělo kolem ucha a do země předemnou se zabodl šíp. „Gondoooooooooor!“ znělo v ozvěnách z hradeb z několika míst. Ve městě okamžitě začalo řinčení a ruch. Brána se nezavírala. „Sakra!“ otočil jsem se a běžel jsem směrem k ní. Moje pravá ruka držela hůl a levá šátrala ve vaku, aby nahmatala knihu kouzel. „Anna Fuin!“ na tohle budu potřeba setsakra dobře vidět…

Další salva šípů prosvištěla kolem a ze staveb v okolí udělala roztomilé dikobrazy. Přitiskl jsem se k dřevěnému kůlu, který byl součástí hradeb. Stál jsem těsně vedle brány. Chvíli jsem sbíral odvahu a pak jsem nakoukl ven. Ke mně se řítily povozy s drahým nákladem, v patách jim sprintem běželi koně s jezdci s luky, holemi, štíty a halapartnami. Bylo jich asi 10. To není moc, ale jejich vybavení muselo být drahé. Jejich brnění se lesklo všemi barvami duhy, měly výbavu o které se mordorské chátře ani nesnilo. Verite, Valorite, Obsidián. Za zády jim zapadalo slunce a tak jsem nemohl přesně rozeznat všechny drahé kovy. „Anna Tir Kemen“ namířil jsem hůl směrem za poslední povoz a doufal v zázrak. Tři jezdci stíhající povoz v těsné blízkosti si mě všimli. Bojovník, střelec a mág. Střelec okamžitě namířil svou kuši na moji hlavu. Nemohl jsem uhnout, kdybych se hnul, kouzlo by se nezdařilo.

Měl jsem velkou výhodu, cítil jsem se nesmrtelný, byl jsem nesmrtelný… tedy v trochu v jiném slova smyslu. Mohl jsem zemřít, ale mohl jsem se vrátit. Mohl jsem riskovat a přitom nedávat všanc tu nejvyšší cenu. Šíp se zabodl do kůlu vedle mě a jeho pírka se mihotala na kraji mého zorného úhlu. Ač jsem je viděl v zorném poli, nesoustředil jsem se na ně. Soustředil jsem se na to místo na zemi. Pořád na to samé, kterým teď už projeli povozy i tři gondorští jezdci. Magická síla opustila mé tělo a doputovala na ono místo, kde se nyní objevila zeď. Pár metrů před branou stála nepropustitelná hromada kamenů. Všude kolem mě se najednou začalo objevovat spousta skřetů. Všichni běželi směrem k jezdcům.

Červená krev pomalu stékala po zrezavělé čepeli. Nechutný jazyk ji oblízl. „Mě stačí jejich krev, to je to nejlepší!“ šedivý obrovitý humanoid s obrovským mečem seděl opodál. Usmíval jsem se na něj. A měl jsem důvod. Gondorští jezdci padli. Neměli šanci. A já byl dost rychlý na to, abych vzal to nejcenější, co s sebou jejich mág měl. Dubovou hůl. Seděl jsem vedle mrtvol rozčtvrcených a obraných o všechno. Byly to už jen nahé, holé kusy a cáry masa a kůže. Nebylo to nic neobvyklého. Mordor byl jako dobře promazaný stroj, nic nesmělo přijít nazmar. Vše mělo využití. I ty cáry masa brzo zmizí. Zaplní pár skřetích žaludků na jednu noc. Já měl tu hůl. Pokud bych ji prodal, dokázal bych uživit menší vesnici na několik let. Byl jsem boháč. Byl jsem vítěz. Tohle nakonec nebude tak špatné…