Zápis 8 - Slaný písek
Bah! Mám pocit, že ty tesáky divokých vlků se zakously nejen do mého těla, ale i do mé duše. V podzemí Snagum jsem také nenašel to, co jsem hledal. Našel jsem něco jiného. Bolest, utrpení, krvácení a další bolest. Naštěstí ještě něco – starý vytesaný text, který pojednával o světě démonů. Temném světě, který existuje oddělený od toho našeho. Jedinou možností, jak mezi nimi cestovat, je pro všechny kromě démonů transdimenzionální brána. Ta brána… už jsem o ní četl. Nikoli v souvislosti s démony, ale je to alespoň první vodítko. Něco. Něco málo.
Tábořím dnes v Slzavých stezkách. To místo ve mně vyvolává úzkost. Ale co mi zbývá. Je tu Moyna Filya. Podzemí, ve kterém bych měl najít další informace o transdimenzionální bráně. Je to první krok, samotný nebude stačit, ale to nevadí. Už mám alespoň naději. Naposledy jsem se tak cítil, když jsem odcházel z Umbaru s dvěma novými přáteli. Dranem a jeho bratrem kuchtíkem Wranem.
Mířili jsme na východ – do pouští, k městu Harad. Wran a Dran mi vyprávěli o svém původu – byli to opravdu lidé, pocházející z Gondoru. Pocházeli z 5ti bratrů. Byli učení, uměli číst, psát, v mládí se jim dostalo opravdu dobré péče. Dokud je nezajali nájezdníci z dálných zemí. Ty perverzity, o kterých mluvili, jsem ještě nikdy neslyšel. Tihle nájezdníci obrátili kodex korzárů naruby. Ženy a děti zmasaktrovali, muže znásilnili a vzali do otroctví. Dran vyprávěl o dlouhých týdnech na moři, které strávili v podpalubí, kam slunce prosvítalo přes těžkou kovovou mříž.
Všechny bratry stihl stejný osud, jejich rodiče pobili a z jejich usedlosti přežili jen oni a pár dalších mladých hochů. Neměli šanci se nikterak osvobodit, a přesto to pár vězňů zkusilo. Podařilo se jim osvobodit z okovů, a když loď zakotvila, připravili se na svůj útěk. Nájezdníci chlastali dlouho do noci a když se zdálo, že všichni spí, odplížili se 3 muži ven z podpalubí a utekli na pevninu. Netrvalo dlouho, než si toho jeden ze strážných všiml, asi 15 minut. Bratři přesto litovali, že na lodi zůstali a neutekli s nimi. Po několika hodinách však zjistili, že jim to zachránilo život. Do podpalubí přišel korzár, s jednou dřevěnou nohou a pytlem, který prosakoval krví. Kvůli své protéze šel velmi pomalu a vléval strach do srdcí bratrů každým bouchnutím, které jeho noha vyvolala.
„Tady….“ Vysypal obsah pytle na podlahu. Vykutálely se tři zkrvavené hlavy. Hlavy těch, kteří utekli. „Tohle jsou…. Hlupáci!“ korzár obcházel místnost a řval střídavě na každého z bratrů „Mysleli si, že jsou chytřejší, než my! Ha!“ trochu se zapotácel, ale nespadl. Byl ještě pod vlivem rumu, který popíjel celý večer. „Zastavili jsme na malém ostrůvku, který je na cestě. Je sotva kilometr velký. Byla to jen otázka času, než jsme je dostali.“ Říhnul si, usmál se a zastavil se u schodů. „Dopadnete stejně, pokud se o něco pokusíte!“ svým ukazováčkem mířil postupně na všechny bratry, když to pronesl, pak odešel. Od té doby už ho nikdy nespatřili. Za několik dní dopluli do exotického přístavu, kde je prodali.
To bylo naposledy, kdy viděli své bratry. Je dva koupil Umbarský pirát, který je odvezl do Umbaru a prodal hospodskému. Co se stalo s jejich bratry, nevěděli. V otroctví strávili sotva půl roku, když jsem se do jejich života dostal já a navždy je změnil.
Do Haradu jsem mířil s jasným cílem. Získat vědomosti a stát se velmistrem svého nekromantského řemesla. Potřeboval jsem především naučit se číst v některých runách, které skrývaly tajemství ovládání a boje proti démonů. Tyto runy jsou velmi vzácné, jejich použití je obecně považováno za velezradu v Gondoru a neméně kriticky se k němu staví i Mordor. Samozřejmě Pán Mordoru si nepřeje, aby se objevil někdo, kdo bude stejně mocný, jako on. Proto Harad. Je to město hříchu, město, kde se dá sehnat cokoli, pokud máte dost peněz.
Je to však i druhá největší otrokářská velmoc ve Středozemi. A to pro nás mohl být problém. Pokud by někdo zjistil, že mám s sebou 2 otroky, které jsem zbavil okovů, zabili by je a mě samořejmě také. Na mém životě příliš nezáleží, ale veřejná smrt by pro mě byla velkou komplikací. Oba jsem je proto v oáze před městem ošatil a společně jsme se vydali do ulic Haradu.
Vše šlo jako po másle, díky bratrům jsem se nemusel s ničím tahat, a tak jsme pronajatý dům brzy naplnili nábytkem i zásobami, které jsme nakoupili na zdejším trhu. Já se tak mohl uchýlit ke studiu, při kterém mi asistoval Dran. Již v prvních dnech jsem pochopil, jak je nadaný. Jeho bratr Wran se také lecčemu naučil, ale zdaleka nepostupoval tak rychle jako Dran. Dran se učil rychleji, než já a tak jsem mu brzy mohl ukládat k prohlédnutí leckterý pergamen, aby zjistil, zda-li je hoden mého času.
Uběhlo několik týdnů, během kterých jsem bratrům postupně vyprávěl svůj příběh a vysvětlil jim, že hledám především informace spojené se světem démonů. Přijali to velmi nedůvěřivě, ale byli mi vděční až za hrob na to, aby mě opustili. Nemohl jsem si přát lepších učňů. Ale přál jsem si pokročit alespoň trochu ve svém výzkumu démonů. Dostal jsem se k mnoha pekelníkům – kostlivcům, lichům, satanům, zombie i dalším šílenostem. Informací o démonech bylo v celém učení nekromantů velmi málo. Proto jsem začal za draho kupovat i svitky gondorských mágů. Už tehdá jsem věděl, že bude velmi důležité zjistit maximum o tom, jak jsou naše světy propojeny a jak mezi nimi přecházet. Jen tak můžeme jejich vpádu zabránit.
Téměř po měsíci, co už jsme byli v Haradu, bylo to pondělí, se vydal Wran na trh pro jídlo, víno a vodu. Vrátil se však nezvykle brzy, byl celý spocený a udýchaný. Vypadal, jako kdyby právě přiběhl z Umbaru. „Dran… dran… DRANE!“ popodal dech a od dveří volal na Drana. Ten k němu přiklopýtal a začal zkoumat, jestli Wran není zraněný. Ten ho však odstrčil. „Bran…. Bran je tady.. v Umbaru…“ vysoukal ze sebe opírajíce se o svá roztřesená kolena. Do Drana jakoby uhodil blesk „Kde? Kde je?! Kdes ho viděl?!“ třásl oběma rukama Wranem jako by to byl pytel. „Na tržišti….. gaaah…. je tu s nějakým obchodníkem. Je jeho otrok…. Tahá tam…. těžké bedny. Neviděl mě. Jak jsem ho zmerčil…. Běžel jsem sem!“ sypal ze sebe Wran slova a stále se ztěžka nadechoval.
Dran chtěl okamžitě vyrazit na tržiště, ale zarazil jsem ho. Pokud zjistí, že jsou to bratři otroků, dopadlo by to špatně. Hodinu jsme se radili, co budeme dělat a následně jsem na tržiště vyrazil osobně. S Dranem, kterému jsem opět nasadil obojek otroků, aby nebudil podezření. V Haradu budí nekromanti respekt a díky skřekům a úpění, které bylo z našeho domu slyšet při našich experimentech, o mě vědělo celé město. Cestou na trh se nám všichni klidili z cesty. Uhýbali, až se lepili na zeď, ukláněli se, civěli. A nejinak tomu bylo na tržišti. Jen prodejci začali vykřikovat hlasitěji, když mě viděli a vybízeli mě, abych se zastavil u jejich stánku. Mé bohatství také nebylo tajemstvím. Mě ale zajimal konkrétní stánek. Stánek muže černého jako uhel oblečeného v bílém s červeným turbanem na hlavě. Vystaveno měl ve svém stánku mnoho lebek, klů, slonoviny a různých výrobků z kostí vyrobených.
„Zdravím tě, můj pane!“ uklonil se uhelný muž, když viděl, že přicházím k jeho stánku. „Máte přání?“ úslužně mi pokynul směrem do stánku „U mě najdete všechno!“ Dran po mém boku netrpělivě tikal pohledem kolem a snažil se najít svého bratra. „Ano… ano… hledám kostní prášek pouštních škorpionů. Byl to vcelku běžně dostupný materiál. „Jistě pane, kolik? Deko? Dvě?“ muž popocházel v předklonu po mém boku a pozoroval mě. „Kilo.“ Odvětil jsem klidně. „Ano.. ano.“ Muž se otočil a zahulákal směrem do stanu, který navazoval na stánek „Smraďochu, přines mi prášek ze škorpionů!“ Dran netrpělivě přešlapoval a sledoval plátno na stanu, až se rozhrne. Vyšel mladý muž a já jsem z Dranova obličeje rozeznal, že je to opravdu jeho bratr. Bran však ani nezvedl oči ze země, položil pytel na stůl a začal lopatkou odebírat prášek na váhu. „Kilo! A ne, abys převážil!“ tmavý muž vytáhl ze své bílé róby bič a zamával s ním Branovi před očima.
[Na tomto místě je zápisek přetržený, zbytek textu chybí]
