RP novinky Ereboru 2016

Vzpomínky Hraničáře — 10. 3. 2016#

Sledoval je už několik nocí. Snažil se v mysli splynout s jejich pohyby, touhami a myšlenkami. Pozorně zkoumal každý pohyb jedné z jejich osmi končetin. Někteří byli menší, jiní zase větší. Jedni zelení, druzí hnědí a třetí zase černí jako sama noc. Už třetí den sledoval jak skupinky těchto stvoření na svých zádech nebo za sebou, odnášejí dolů do kobky mrtvá těla dobrodruhů zabalená do bílých vláken. ,,chudáci jejich vdovy“ pomyslel si mladý hraničář a v hlavě si poznamenal, že pokud tohle přežije tak mu budou muset dát víc než jen měšec zlaťáků a dvě prasata. Ty nebohé ženy si myslely, že jejich muži od nich utekli. Proto jsem taky tu nabídku vzal, když mě požádali, abych je vystopoval a přivedl zpět domů. Vypadalo to jako lehká práce. Ale sranda přestala, jakmile jsem je stopoval skrze pláně, lesy až ke břehům velkého moře, kde začali stopy po nich mizet. Nemohl jsem je v tom nechat, přece jen jsem hraničář. I když, teď toho lituji. Budu rád, když se vrátím živý zapřemýšlel nad svým osudem a opět upřel zrak na vstup do jejich doupěte. Už minulou noc se rozhodl, že místo toho aby on sám šel dovnitř, zkusí je spíš vylákat ven. Už nebylo na co čekat. Pomalu vyjmul z toulce na zádech tři rudě červené šípy, které dostal za svou poslední práci. Chvíli ještě přemýšlel a potom natáhl tětivu se všemi třemi v ruce. Přiložil ji k prvnímu šípu, zhluboka se nadechl a pustil. ,,Výborně! První je dole!“ problýsklo mu v hlavě společně s okamžitým výstřelem šípu druhého. ,,Druhý!“. Už se chystal povolit tětivu s posledním šípem, když za ním zachrastilo křoví. Okamžitě se otočil a vystřelil směrem, odkud zvuk vycházel. Nic. “Asi se mi to jen zdálo“ pomyslel si. Otočil se zpět směrem k doupěti, ale poslední cíl zmizel. ,,Sakra“ zaklel hraničář. Byl přece Eawa, jeden z nejnadějnějších mladých hraničářů. A teď si nechal utéct kořist kvůli hloupému vánku. Musel za každou cenu toho posledního najít. Přehodil si luk přes rameno, vytáhl si z boty dýku a opatrně se vydal vpřed. I když měl uši i oči nastražené, po jeho osminohém soupeři nebyla nikde ani památka. Nebo si to aspoň myslel. Velké tělo ho srazilo svou váhou na zem. Hledal svého nepřítele všude okolo, ale nepodíval se nahoru. Jaká začátečnická a hloupá chyba. Udělal kotoul, aby se vyhnul případnému útoku a postavil se. Byl černý. To nebyl on. Tím pádem tu někde musel být ještě jeden. Neměl ale čas na přemýšlení. Černý osminožec se po něm vrhl a jen tak tak se Eawa vyhnul velkým a ostrým kusadlům. Eawa seknul a podařilo se mu poranit jednu nohu. “Tak, už jen sedm“ prohodil si jen tak pro sebe a rozhodl se k výpadu ze strany. Rozběhl se, přeskočil jednu z noh, která po něm máchla, a zabodl mu dýku do boku. Ten jakoby sykl bolestí a jinou nohou odhodil Eawa směrem ke vchodu do kobky. Eawa se postavil a zaklel. Dýka zůstala v těle bestie, která se už vzpamatovala z bolesti a mířila k němu. “To bude těsné“ opět zaklel nervózně a chystal si luk a šíp. Vystřelil. Trefil ho přímo do hlavy a tak na chvíli zpomalil postup černé obludy. Eawa šáhl po dalším. Natáhl…
Luk dopadl na zem a Eawa spadl na kolena. Pomalu se otočil. Zavrávoral, ale ještě předtím než omdlel se podíval hnědé nestvůře, kterou přišel ke vchodu do doupěte hledat, do očí a s posledním náznakem světla si Eawa pomyslel. “Zachrání mě někdo?“ A zmizel v útrobách kobky.

by Ichimaru

GM Iustus, upraveno 10. 3. 2016 — GM Iustus

Něco se tu mihlo — 18. 3. 2016#

Bard se usadil pod stromem a počal ladit harfu. Když byl konečně spokojen, přejel zkušenými prsty po strunách a melodickým hlasem rozezvučel okolní sad. Během několika chvil bardově písním přihlížely desítky lidí, elfů i trpaslíků, obdivujíce se příběhům z dalekých krajů. Zpíval známé verše o krásách Ardy, o Bílém Stromu i o Valar, zazněl i epos o Berenovi a Lúthien. Když básník dozpíval, na chvíli se odmlčel, upravil si tuniku, pročistil si hlasivky a na naléhání publika, které ho již začalo netrpělivě přesvědčovat, aby nepřestával, rozechvěl opět struny loutny a doprovodil je sametovými tóny svého hrdla. Tato píseň byla jeho vlastní. Pojednávala o neštěstích obyčejné ženy, která vypravila svého milého z domu, aby se přidal k výpravě, která jim měla zajistit štěstí a život bez obav z chudoby. V žalostném zakončení příběhu pak Lammir, jak si básník říkal, vylíčil plačící dívku, jak s hadříkem v ruce hledí k železným horám, kde její drahý zmizel, a pláče.

Když konečně dozpíval, celý dav byl v slzách a počal se dožadovat dalšího přídavku. “Drazí přátelé, však už jsem vám všechno vytroubil! A vám už ani nezbývají slzy pro další z mých písní! Prosím, dovolte mi trochu odpočinku! A kdo se mým písním vskutku obdivoval, budu rád za každý zlaťák, za který zchladím hrdlo u Vyschlého Dubu. Však se tam na mně přijďte večer podívat! Jistě naleznu pár veršů, které jste ještě neslyšeli!”. Posbíral od svého publika pár drobných a vyběhl k putice.

Když za seboou zaslechl kroky, nestihl se již ani ohlédnout. Svalnatá ruka ho chytla pod krkem a další pár rukou mu uzamkl nohy. Chtěl vykřiknout ale přes stisknuté hrdlo jen zasípal. Únosci jej vtáhli do hospodských stájí a přibouchli za sebou vrata. Vhodili Lammira do, v lepším případě zabahněné, slámy a vstrčili mu kryss pod nos. “Ani se nepokoušej křičet parchante!” zvolal menší z nich, zřejmě trpaslík. “My dobře víme o čems tam venkku zpíval. Ta banda, co zminula za podzima v železnejch horách. Šli tam pro nějakej poklad! A ty nám teď vyklopíš, kde to bylo. A jestli neřekneš celou pravdu, jestli jenom na chvíli zaváháš, věř mi, poznám to!”. Bard suše polkl, cítil, jak mu krk po stisku otéká. Chtěl promluvit ale hlas vyšel na prázdno, celý se chvěl. “Tak co víš!”, vyhrkl na něj ten druhý, člověk, avšak neupravený, hrubých rysů a s pazourami jako dřevorubec. Lammir znovu polkl a promluvil.

“Vím jen málo, co jsem na cestách slyšel!”, oba si ho mlčky prohlíželi a on pochopil, že má pokračovat. “Plakala mi na klíně nějaká prostá holka, jak ji chlap zmizel v horách. Nechal se prej naverbovat do nějaký výpravy, co prohledává končiny a rabuje starý kobky. Prej že tam někdo zahlídnul příšeru, jakou nikdo nikdy neviděl. Obra, nebo golema, nebo podobnej nesmysl! Pořád mlela o tom svým Punťovi, jak mu bláhově říkala, že se prý ostatní vrátili, ale on zahynul při nějakým souboji. Vyprávěla o tom, jaká tam byla řež, jak ten její statečně padnul a jak už po jeho smrti nikdo neměl sílu jít dál, samý takový nesmysly. Přece byste tomu nevěřili?”. Ti dva se na sebe podívali a dřevorubci se skřivil koutek úst v lstívý úsměv. “Povíš nám hezky přesně, kdes to všechno slyšel.”…

Když mladá dcerka hospodských ráno rozrazila dveře maštaly, zahlédla ve slámě tvář zpěváka. Měl stále ještě vyděšený výraz a ústa vystlaná špinavým hadrem. Když se ohlédla na druhou stranu stájí, spatřila i Lammarovo tělo. Upustila vědro a utekla. V krvi a bahně u básníkových nohou, byl vyrytý nápis “Mount Dorlas”…

GM SirGlorg, upraveno 18. 3. 2016 — GM SirGlorg

24.3.2016 — 24. 3. 2016#

Oh, ne! Mé živobytí!
Co se tady stalo? Které monstrum tohle udělalo? Kde jsou veškeré mé slepice?
Co si teď počnu? Musím velikonočnímu zajíci ještě dodat přes 300 tisíc vajec!

Zkusím za ním zajít a nějak se s ním domluvit, jsou přece jen Velikonoce a je to Velikonoční zajíček, takové milé a nevinné stvoření. Určitě bude mít pro mou situaci pochopení.

Olda: Zdravím Tě, zajíčku!
Zajíc: Co chceš? Neseš mi další várku dohodnutých vajec?!
Olda: To je důvod proč jsem zde a potřebují s tebou mluvit. Dnes ráno, když jsem vešel do svého kurníku, uviděl jsem něco hrozného. Všude byla krev, vyškubané peří, polámaná bidla a hlavně všechny mé slepice byly pryč. Někdo mi je unesl anebo ještě hůře, snědl! Proto bych se Ti chtěl omluvit, že nejsem schopen dodat domluvený počet vajec, je mi to opravdu líto.
Zajíc: To, že Ti je to líto, je mi jedno. Na něčem jsme se domluvili a já si za tím stojím. Své vejce chci a ať jsou už namalovaná!
Olda: Ale Zaj..
Zajíc: Žádné „ale“! Dělej si co chceš, ale ty vejce dodáš, i kdyby se zpožděním. Naštěstí nejsi můj jediný dodavatel a tyto Velikonoce zvládnu i bez tebe. Měj na paměti to, že jsem Ti již za ně zaplatil a ne zrovna málo. A teď už se mi ztrať z očí, marníš tady tvůj čas, který můžeš věnovat získáním mých vajec. Dokud je mít nebudeš, tak se nevracej. Rozumíš?!
Olda: Ano… *smutně odchází*

Tak to jsem od něj teda nečekal, hajzl jeden. Vydám se do hlavního města s prosbou o pomoc, snad nějakého dobrodince naleznu.
Na druhou stranu, jsem rád, že všechny peníze a magické předměty, které jsem od Zajíčka získal za příslib dodání vajec, jsem neutratil a budu mít co nabídnout potenciálnímu dobrodinci. Musím ho však upozornit na to, že Velikonoční vajíčka jsou velice křehká a při jejich manipulaci se mohou rozbít.

GM Iustus

Novinka — 8. 4. 2016#

Z dungeonu Mount Dorlas se ozval mohutný a dunivý zvuk. Možná nějaký druh podzemního sesuvu.

Stojí to za prozkoumání.

GM Iustus

Vyhodnoceni — 12. 4. 2016#

Vyhodnocení Velikonočního Eventu:

Bludištěm prošlo celkem 239 postav
Olda vysbíral celkem neuvěřitelných 84.000 vajec
Výměnou za tyto vajčka vyplatil sumu přesně 750.000 gp
a rozdal 69 itemků.
Tajemnou mapu žádnou neodevzdal.
Nejlepším sběračem byl hráč Ulysses a to s celkovým počtem 25.200 odevzdaných vajec. Tj 30%.
Olda tímto děkuje všem zůčastněným a již teď se těší na příští rok.

Pro ty, kteří se nezůčastnili a nebo se nezůčastnili v takové míře jaké by chtěli, tak nezoufejte. Již mám vymyšlený template na další event takového rozsahu.

GM Iustus

V říši mrazu — 3. 5. 2016#

Byl večer. Pod bílými pláněmi zuřila sněhové vánice a nebylo vidět ani na pár kroků. Vichr hvízdal, sténal, skučel a vířil ledové krystalky. Vysmíval se všem, kdo vyrazili na cestu i přes varování starců..
Jsou předem mrtví. Vlastně byli už v té chvíli, kdy vyšli do nevinně vypadající chumelenice v průsmyku a sešli z cesty. Věděly to lišky, trpělivě očekávající okamžik, kdy vánice ustane a ony budou moci vyrazit na lov, popřípadě vyslídit mršiny zvířat, která válnici nepřežila, věděli to vlci, skrytí v peleších a větřící čerstvou potravu, kterou za ně zabije zima a vítr, věděli to plaší králíci a zajíci, zalezlí v norách, ostražití a vnímající každé křupnutí sněhu a každý nezvyklý pach, který by snad mohl znamenat nebezpečí. Věděla to celá zasněžená krajina, ale mlčela. Neznala soucit. Silní přežijí, slabí zahynou.

Vítr se do cestovatelů opíral, bláznivě se chechtal, volal je hlasy jejich dávno mrtvých přátel, metal jim do obličejů sníh, skřehoval svou vítěznou píseň. Pozoroval jejich šedé, nezřetelné stíny, jak klopýtají v sílící válnici. Ano, jsou jeho. Jak směšně se snaží vyhnout se jisté smrti. Kdyby měl ruce, zatleskal by radostí. Měl dnes šťastný den.

GM Total, upraveno 4. 5. 2016 — GM Total

Generál gondoru — 8. 5. 2016#

Generálem gondoru byla jmenovaná válečnice Sky. Ať se jí ve funkci daří ale budu velice rád, když ji za měsíc někdo vyzve aby mohla buď post uhájit v boji a nebo aby ji nahradil někdo silnější. ( Dle pravidel, vyzyvatel může zaslat výzvu 8.6.2016 a déle na mail: nightmare.erebor(a)gmail.com + ideálně se zmínit i na vývěsce kterémukoliv GM )

GM Nightmare

Probuzeni — 14. 6. 2016#

Probudil se z hrozného snu. Zdálo se mu, že umírá.

Otřásl se: byl to velmi skutečný sen. To je ale zima, pomyslel si. Prsty měl úplně znecitlivělé. Zatímco spal, jeho tělo celé ztuhlo.

Kdy šel spát? Nevěděl. Pamatoval si jen ten sen. Ten skutečný sen…

Hlavou mu prolétla hrozná myšlenka, a tak se prudce posadil na posteli. A přece ne. Chtěl se posadit, ale strop byl příliž nízko, tak se praštil do hlavy sotva se pohnul. Proč to nebolelo? Cítil ten náraz, byl velmi silný, ale stejně to nebolelo.

“Pojď za mnou”, uslyšel.

Napadlo ho, že se mu to možná jen zdálo, ale pak si uvědomil, že kdyby se mu to zdálo, tak by teď ještě ležel a přemýšlel, avšak on již tlačil na ten strop. Strop? Ne, strop by se přece nepohnul. Bylo to víko. Víko od jeho rakve. Vyhlédl, aby zjistil, že rakev leží na kamenném oltáři strojícím v malé uzavřené místnosti.

Až potom si uvědomil temnou mužskou postavu zahalenou v černé kutně, jenž na něj upírala zrak. Planoucí oči onoho muže, který se pod svou do obličeje staženou kápí spokojeně usmíval, se zdály být hluboké jako temnota sama.
“Vítám tě”, řekl ten kdosi hlasem, který znal. Byl to panovačný a ostrý hlas. Právě ten hlas mu před chvílí přikázal, aby otevřel víko. Přikázal? Mně přece nebude nikdo nic příkazovat, problesklo mu hlavou, avšak jeho myšlenky byly přerušeny hlasem: “Nyní jsi můj sluha, otrok…”

GM Iustus

První Nazghůl se vrátil! — 16. 6. 2016#

Temnota v Mordoru roste, zvolal vyděšeným hlasem Gondorský Bard na náměstí v Minas Tirith.
Šíří se všemi směry, na sever, na jih, na východ a i dokonce směrem k nám na západ od Minas Morghul!
Tato temnota musí mít svůj zdroj a jen jedna osoba z Mordoru je natolik mocná, aby šířila temnotu v takovém měřítku.
Vrátil se!, křičel na kolemjdoucí.
Vrátil se První Nazghůl!
Sotva to dořekl, tak se ozval ohlušující jekot a slunce zastínilo něco neuvěřitelného.
Byl to Fell Prvního Nazghůla!

GM Iustus, upraveno 16. 6. 2016 — GM Iustus

Dívka — 30. 7. 2016#

Nara klesla vysílením. Její zrychlený dech, mísící se s přidušenými vzlyky únavy a strachu, se rozléhal jeskyní.
Snažila se vstát, ale nenašla v sobě dost sil.
V ústech citíla kovovou pachuť krve. Rozkašlala se. Kašel rezonoval rozlehlým jeskynním komplexem. Zakryla si ústa rukou, aby ho utlumila.
Očima rozšířenýma hrůzou zírala do tmy. Chladný vzduch ji studil na kůži zmáčené potem. Zuby ji drkotaly. Pevně sevřela čelisti a snažila se zklidnit tlukot srdce.
Nekontrolovatelně se třásla strachem a vyčerpáním. Krev, vytekající z ran způsobených démonem, se ji vsakovala do kožené zbroje.
Otočila hlavou směrem, kterým přiběhla, a zaposlouchala se do zvuků, doufaje, že pro ni spolubojovnící příjdou. Spadnout takto nešťastně po boji do průrvy ve skále se mohlo stát jen jí.
Konečně se ji podařilo vstát. Rozběhla se zpět, ale hned se zarazila. Slyšela vytí, které postupně zesilovalo až bylo přímo ohlušující. Jak rychle vytí přišlo, tak i odešlo.
V tichu co nastalo uslyšela funění a škrábání drápů po kameni. Její pronásledoval byl blíž a blíž. Zdálo se jí, že už cítí na zátylku jeho hnilobný dech. Rozvzlykala se.
Obrátila se na záda a její jekot přeťal ticho jako jasná čepel.

GM Total

Škorpioni — 22. 8. 2016#

Ze zápisků cestovatele:

Nedávno jsem se vrátil z cest na jihu a zpozoroval jsem změny v chování nově narozených škorpionů. Těmto tvorům se zdá se daří a tak jejich populace značně rozrostla a to zejména v odlehlejších částech pouště. Noví jedinci získali na odolnosti proti drtivým zbraním a ohni. Jsou agresivnější a rychlejší. Pokud je však dobrodruh zručný s lukem a nebo ostrou zbraní a umí zasadit do mezírky v krunýři ránu, co způsobí krvácení, napáchá škorpiónům značná zranění. Tito tvorové mají rádi horké slunce a když nastane noc, schovávají se do svých doupat před večerním chladem. Zdá se, že se mrazu bojí. Je zajímavé sledovat jejich teritoriální chování. Zatímco princové a běžní škorpioni se vyskytují téměř kdekoliv, králové se stahují na jih a královny naopak více na sever - na pouště v oblasti západně od Rhunu.

GM Nightmare

Pán démonů — 10. 9. 2016#

Je tomu už nějaká doba, co se objevilo množství démonů v podzemních kobkách Nexmirias. Pro většinu obyvatel Středozemě to nic neznamenalo. I když to bylo neobvyklé, nikdo s tím nespojoval žádné skryté nebezpečí.
Pouze skupina mágů, správců knihovny v Minas Tirith, se začala o tento neobvyklý jev více zajímat. Začaly se šířít zvěsti o bytosti obrovské síly, o archémonovi Aresionovi, který přivedl své nohsledy do Středozemě a ve svém úkrytu sbírá síly
a buduje velikou armádu z démonů i z jiných monster, které si podmaňuje temnou magií. Dokonce se prý vydala skupina dobrodruhů, aby démona vypátrala a zničila. Jsou to jen povídačky nebo je na tom něco pravdy? Na to si může odpovědět každý sám …
A nebo se může vydat po stopách výpravy, co vyrazila démona ulovit. Prý vypluli z přístavu v Dol Amrothu přímo na západ a měli zásoby jídla a pití na řadu dní …

GM Nightmare, upraveno 10. 9. 2016 — GM Nightmare

Čtyři kamarádi — 1. 11. 2016#

“Byla to taková veselá čtveřice”, začal hůrecký hospodský své vyprávění. “Kamarádi, statní muži, co se tady scházeli každý týden. Popili a bavili celou hospodu. Rádi pomáhali, byli odvážní a stateční. Myslím, že sloužili u městské stráže, protože nosili čisté, pěkné zbroje a dlouhé meče. A že se s nimi uměli ohánět! Nejednomu sedlákovi pomohli zahnat vlky nebo i skřety … a pak …”. Hospodský se odmlčel a zadíval se dlouze do prázdna. Po několika vteřinách povzdechl a pokračoval: " Pak přišel ten osudný den, kdy jeden z nich přinesl novinu z severu. Dlouho do noci se tu ti čtyři bavili, hádali a plánovali. Co jsem zaslechl, tak mělo jít o nějaký poklad nebo podobné nesmysly … Bavili se o temných starých časech. O říši Angmaru a o veliké pevnosti. Za týden do hospody přišel jediný z nich. Ten nejmladší. Chvíli seděl u obvyklého stolu a když utekla půl hodinka, bylo na něm znát, že ho něco trápí. Už to nebyl ten usměvavý mladík, jako jindy. Nervózně upíjel pivo a stále se díval na dveře. Na každého nového příchozího. Po další půl hodině kvapem odešel. Týden na to přišel opět jen ten nejmladší. Skoro bych ho nepoznal. Jeho výraz se změnil. Jako by z něj vyprchalo mládí a chuť do života. Objednal si čtyři piva a zamířil ke stolu. Nesl velký, těžký vak. Postupně z něho vyndal tři pomlácené a zakrvácené přilbice a tři rozlámané meče. Ke každému pivu dal jednu helmu a jeden meč. Neposadil se. Pozvedl žejdlík, naráz ho vypil a odešel. Bylo to naposledy, co ho tu kdo viděl …. "

GM Nightmare, upraveno 1. 11. 2016 — GM Total

The Wicked — 22. 11. 2016#

Příběh začal, před mnoha lety, když v temném koutě Ered Lithui zrodila se skupina zabijáků. Každý uměl něco, každý měl výjimečnou schopnost, každý měl chuť zabíjet bezbranné, každý byl silnější než ten nejsilnější. Společně vládli silou, která by celou Středozem zpustošila. Avšak jednoho dne, když vydali se opět lovit potulné rolníky, pobíhající v lesích a na polích v Rohanu, Gondoru či Eriadoru. Při dunění kopyt svých černých koní, přejížděli řeku Brandyvína a najednou, z ničeho nic je přepadla tlupa gondorských Strážců, v čele s mocnými svého řádu, celá v bílém. Černí jezdci, nepřipraveni na tuto past, až na jednoho, padli. Na ten den asi nikdy nikdo nezapomene, Strážci tenkrát uštědřili mordorským jezdcům ránu tak hlubokou, že se většina zbylých černých jezdců, kteří v bitvě nebyli, dlouhou dobu schovávali ve svých pouštních měst a ani se neodvážili vycházet. Porážka otřásla celým Mordorem, byla to nejdrtivější prohra od dob mocného pána Saurona.

Jediný přeživší, kterým byl čaroděj, si den co den opakoval jednu otázku. Jak mohli gondorští jezdci porazit takové zlo? Po několikaletém přemýšlení usoudil, že musel jejich skupinu někdo prozradit. A měl pravdu, v Mordoru byl prašivý skřet, který o všem věděl a poslal jiného aby prozradil jejich tehdejší plán. Když toto čaroděj zjistil, pomsta na sebe nenechala dlouho čekat, našel si skřeta a krutě ho mučil, posléze, když se dozvěděl co chtěl, i zabil. Pomsta ho nabudila k novému začátku, po tréninku, kterým každý den procházel, zdál se býti mnohem silnější než dříve.

Pomsta, kterou vykonal s jedním svým pomocníkem, kterého v tajemných místech nazývali jménem Sinaen, mu alespoň trochu vrátila to, co se tenkrát stalo. Zdaleka však ne tolik, co by si on sám přál. Každý den bloumal ve své černé věži, jeho věrný pomocník dělal vše, co dělat šlo a jen čekal, kdy se čaroděj konečně rozhodne k nezapomenutelné odplatě.

Ten den na sebe nenechal dlouho čekat, při zabíjení divoké zvěře na severu Angmaru, narazili na skupinku mladých mordořanů. Se Sianenem si říkali, že jsou to nejspíš jezdci z Angmaru či haradští hrdlořezové. Po prozkoumání okolí se ke skupince přiblížili. Byli to nurnští jezdci, vyučení nazghulem, který taktéž tenkrát padl u brandyvínského brodu. Nyní se potáceli po Středozemi a hledali maso pro obživu. Čaroděj jim nabídl, zda se nechtějí přidat k němu, pověděl jim jeho příběh. Neváhali ani vteřinu, řekli čarodějovi, že prastarý příběh o pádu černých jezdců znají a chtějí se rovněž pomstít. S čarodějem jich bylo šest, učil je novým věcem a společně hledali další, kteří by se přidali k vyhledání Strážců Gondoru a jejich vyhubení. Vzniklo společenství zlých, nemilosrdných Mordořanů (říkali si The Wicked), které bylo připraveno zničit každého, kdo se jim postaví do cesty. Z jejich jmen šel strach a tudíž nebudou jmenovány. Třeste se!

GM Total, upraveno 22. 11. 2016 — GM Total