1. October 2026
· 
UpravitDrtivý dopad — 26. 1. 2019#
Hrdinové! Nemyslitelné se stalo skutečností. Démoni našli způsob, jak proniknout na náš svět. Ohnivá hvězda dopadla na Středozem. Místo dopadu jsem okamžitě nechal prověřit svými nejlepšími zvědy. V okolí dopadu se shromažďují démoni ze Středozemě. Přilétají ze všech světových stran.
V kráteru, který je nepřístupný a chráněný jakousi neviditelnou bariérou, proti sobě dva démoni neúnavně bojují. Netuším, jak dlouho jejich svár vydrží. Ohnivá hvězda září uprostřed kráteru temným světlem. Jistě je to důležité místo, ta hvězda bude démonům sloužit jako nástroj jak dostat své armády na Středozem.
Musíme přijít na to, jak se do kráteru dostat! Musíme najít Murdoca! Ptejte se na každém rohu, mějte oči na šťopkách. Snad se konečně vrátí a pomůže nám bojovat proti této hrozbě.Třeste se! Konec světa přichází a my máme prázdné ruce.
~Ember
GM Guardian
Dol… — 10. 3. 2019#
Bylo sychravé podzimní odpoledne. Babí léto bylo už dávno pryč a blížila se zima. Severní vítr přihnal těžké dešťové mraky od Šedých hor a z oblohy se začaly snášet kapky studeného deště na Temný hvozd. Ale severní vítr s sebou přinesl i něco dalšího, zlověstnějšího. Do mé věže ve Východní Marce přivál podivný zápach. Opřel jsem se v okně a pozoroval mračna nad Temným hvozdem. Po pár hodinách zavalila stromy hvozdu mlha a vítr utichl. Vypadalo to skoro, jakoby mlha vytvořila okolo lesa zeď. Seběhl jsem pro dalekohled, vrátil se zpátky do věže a pozoroval okolí. Všechny stromy zmizely a jediné co jsem viděl, bylo malé světlo v dáli. Myslel jsem si, že je to louč nějakého řemeslníka, ale světlo se potácelo zmateně z jedné strany na druhou, mizelo a zase se objevovalo. Rozhodl jsem se, že to půjdu zkontrolovat. Osedlal jsem koně a vyrazil.
S každým krokem blíže k Hvozdu byl kůň více a více neklidný. Klopil uši, frkal a odmítal jít poslušně vpřed. Seskočil jsem, uvázal jej ke stromu a dál šel po svých. Z ničeho nic jsem zase ucítil ten podivný zápach a zahlédl světlo.
Skrz hustou mlhu jsem došel k louči, která ležela na zemi. V tom jsem zaslechl slabý hlas. Zvedl jsem louč, vytáhl meč a vydal se za tím zvukem. Po pár krocích jsem o něco zakopl. Zjistil jsem, že to byla noha vyděšeného hobita, který ležel schoulený v keříku suchého borůvčí. “Co dělá hobit tak daleko?” pomyslel jsem si. Celý se třásl, byl zalitý studeným potem a sotva dýchal. Nedokázal ani mluvit, jen mu drkotaly zuby. Popadl jsem jej a vyšel s ním z lesa ven. Vysadil jsem ho na koně před sebe, zabalil ho do svého pláště a vyrazili jsme zpátky. Cestou jsem se hobita ptal, co se stalo, ale ten jen pořád dokola koktal “D-d-d-d-d-dol…”. Když jsme dorazili zpět, položil jsem hobita na postel, aby si odpočal a zahřál se. Chtěl jsem přiložit pár polen do krbu, ale když jsem odcházel, popadl mě za ruku. Vyrozuměl jsem, že mne žádá, abych u něj chvíli seděl. Čekal jsem, jestli něco řekne, ale jediný zvuk, který vydával, bylo neustálé drkotání zubů.
Slunce už začalo zapadat, a tak jsem zapálil svícny v pokoji. Hobit se pomalu uklidňoval a přestal i cvakat zuby. Po chvíli, jsem zaslechl, jak hobit začal něco mumlat: “Ně-k-k-k-kdo t-t-t-tam byl. Něc-c-o říkal, měl h-h-h-hůl a k-knihu.” Začal se třást a chytil mě znovu za ruku. Pak se nadechl a znovu spustil: “Sledoval jsem jej dlouhou dobu, stál u brány a mluvil k ní. V ten moment jsem ucítil zápach zdechliny, chvílemi jsem slyšel zvuk lámání kostí. Začala se zvedat mlha….” Najedou hobita znovu zalil studený pot, celý zbledl a pronesl: “Mrtví povstali z hrobů, byla to hrůza! Chtěl jsem utíkat, ale strachy jsem celý zkoprněl. Chtěl jsem křičet, ale nevydal jsem ze sebe ani hlásku. Když se první mrtví začali pohybovat ke mně, utekl jsem, ale v husté mlze jsem zabloudil.”
Hobit ještě chvíli mluvil o hrůze šílenství, které tam spatřil. Muže s knihou označil jako nekromanta a tím místem byl Dol Guldur. Pomodlil jsem se k Yavanně, ať je to lež. Pán Dol Gulduru byl přeci dávno zničen a pevnost samotná byla srovnána se zemí. Přesto jsem nemohl hobitovo vyprávění brát na lehkou váhu. Král se o tom musí dozvědět. Zlo z kobek Dol Gulduru se pravděpodobně vrátilo na povrch…
GM Lazar
Guilda The Wicked - Modrá krev, Gondor volá — 22. 5. 2019#
***Modrá krev, Gondor volá***#
Uplynulo několik let a do malé hospůdky poblíž jihovýchodních hranic Gondoru zavítal čaroděj se svými následovníky. Už leccos zažil a tak věděl, že lidé čaroděje příliš v lásce nemají. Snažil se proto moc na sebe neupozorňovat, krčil se ve stinném koutě hlučného sálu nad korbelem piva. Moc se mu to ale nedařilo, protože po chvíli k němu mírně nejistým krokem zamířil mladík v klobouku. V jedné ruce dlouhou černou hůl a v druhé plný korbel, jehož obsah pomalu vyšplíchával na podlahu. Mladý muž se zafuněním dosedl na židli u čarodějova stolu. “Nazdar!” Čaroděj se na něj upřeně zadíval. “Zdravím,” odpověděl po chvíli mladíkovi. Ten se nervózně zavrtěl pod čarodějovým pohledem, ale zpěněné pivo mu dodalo sílu, aby pokračoval v konverzaci. “Ty nejsi zdejší, co? Tady se to hned pozná, každý cizinec je tu jak pěst na voko.” Na chvíli zamžoural do rohu, kde seděli čarodějovi společníci. “Že vy jste obávaní Umbárští vrahové?” vytrousil mladík neomaleně. Čaroděj se na něj zahleděl a jen stroze zamumlal něco pod vousy a dále pozoroval hemžení na tanečním parketu. Skupina kolem čaroděje již měla plné zuby Mordoru a zloby, která se tam v každém rohu skrývala. Nepomohl jim zrovna ani dřívější odchod dvou přátel, za kterými se právě tuto noc vydali. Chtěli změnu a tu hledali zde, v hostinci poblíž Východní Marky. Do toho mladík zahalekal “Jak se vůbec jmenuješ?” Čaroděj ani nestačil říct své jméno… Pokračování …
GM Iustus