Zobrazení zdroje stránky Zápis 8 - Slaný písek

Bah! Mám pocit, že ty tesáky divokých vlků se zakously nejen do mého těla, ale i do mé duše. V podzemí Snagum jsem také nenašel to, co jsem hledal. Našel jsem něco jiného. Bolest, utrpení, krvácení a další bolest. Naštěstí ještě něco – starý vytesaný text, který pojednával o světě démonů. Temném světě, který existuje oddělený od toho našeho. Jedinou možností, jak mezi nimi cestovat, je pro všechny kromě démonů transdimenzionální brána. Ta brána… už jsem o ní četl. Nikoli v souvislosti s démony, ale je to alespoň první vodítko. Něco. Něco málo.

Jsem na cestě do pozdemí plné Kyklopů, kteří stráží posvátné texty prastarých shamanů. Nebyly vždy tupými stvořeními, dříve byly součástí prastaré civilizace, která byla význačná svou magií. Snad tam naleznu další informace o portálu. A kdyby tam ne, tak v podzemí Moyna Filya, to je další na mém seznamu. Cestou vzpomínám na ty divoké měsíce v pouštních městech, na ten den, kdy jsem osvobodil Drana a Wrana.

Mířili jsme na východ – do pouští, k městu Harad. Wran a Dran mi vyprávěli o svém původu – byli to opravdu lidé, pocházející z Gondoru. Pocházeli z 5ti bratrů. Byli učení, uměli číst, psát, v mládí se jim dostalo opravdu dobré péče. Dokud je nezajali nájezdníci z dálných zemí. Ty perverzity, o kterých mluvili, jsem ještě nikdy neslyšel. Tihle nájezdníci obrátili kodex korzárů naruby. Ženy a děti zmasaktrovali, muže znásilnili a vzali do otroctví. Dran vyprávěl o dlouhých týdnech na moři, které strávili v podpalubí, kam slunce prosvítalo přes těžkou kovovou mříž. 

Všechny bratry stihl stejný osud, jejich rodiče pobili a z jejich usedlosti přežili jen oni a pár dalších mladých hochů. Neměli šanci se nikterak osvobodit, a přesto to pár vězňů zkusilo. Podařilo se jim osvobodit z okovů, a když loď zakotvila, připravili se na svůj útěk. Nájezdníci chlastali dlouho do noci a když se zdálo, že všichni spí, odplížili se 3 muži ven z podpalubí a utekli na pevninu. Netrvalo dlouho, než si toho jeden ze strážných všiml, asi 15 minut. Bratři přesto litovali, že na lodi zůstali a neutekli s nimi. Po několika hodinách však zjistili, že jim to zachránilo život. Do podpalubí přišel korzár, s jednou dřevěnou nohou a pytlem, který prosakoval krví. Kvůli své protéze šel velmi pomalu a vléval strach do srdcí bratrů každým bouchnutím, které jeho noha vyvolala.

„Tady….“ Vysypal obsah pytle na podlahu. Vykutálely se tři zkrvavené hlavy. Hlavy těch, kteří utekli. „Tohle jsou…. Hlupáci!“ korzár obcházel místnost a řval střídavě na každého z bratrů „Mysleli si, že jsou chytřejší, než my! Ha!“ trochu se zapotácel, ale nespadl. Byl ještě pod vlivem rumu, který popíjel celý večer. „Zastavili jsme na malém ostrůvku, který je na cestě. Je sotva kilometr velký. Byla to jen otázka času, než jsme je dostali.“ Říhnul si, usmál se a zastavil se u schodů. „Dopadnete stejně, pokud se o něco pokusíte!“ svým ukazováčkem mířil postupně na všechny bratry, když to pronesl, pak odešel. Od té doby už ho nikdy nespatřili. Za několik dní dopluli do exotického přístavu, kde je prodali.

To bylo naposledy, kdy viděli své bratry. Je dva koupil Umbarský pirát, který je odvezl do Umbaru a prodal hospodskému. Co se stalo s jejich bratry, nevěděli. V otroctví strávili sotva půl roku, když jsem se do jejich života dostal já a navždy je změnil.

Do Haradu jsem mířil s jasným cílem. Získat vědomosti a stát se velmistrem svého nekromantského řemesla. Potřeboval jsem především naučit se číst v některých runách, které skrývaly tajemství ovládání a boje proti démonů. Tyto runy jsou velmi vzácné, jejich použití je obecně považováno za velezradu v Gondoru a neméně kriticky se k němu staví i Mordor. Samozřejmě Pán Mordoru si nepřeje, aby se objevil někdo, kdo bude stejně mocný, jako on. Proto Harad. Je to město hříchu, město, kde se dá sehnat cokoli, pokud máte dost peněz.

Je to však i druhá největší otrokářská velmoc ve Středozemi. A to pro nás mohl být problém. Pokud by někdo zjistil, že mám s sebou 2 otroky, které jsem zbavil okovů, zabili by je a mě samořejmě také. Na mém životě příliš nezáleží, ale veřejná smrt by pro mě byla velkou komplikací. Oba jsem je proto v oáze před městem ošatil a společně jsme se vydali do ulic Haradu.

Vše šlo jako po másle, díky bratrům jsem se nemusel s ničím tahat, a tak jsme pronajatý dům brzy naplnili nábytkem i zásobami, které jsme nakoupili na zdejším trhu. Já se tak mohl uchýlit ke studiu, při kterém mi asistoval Dran. Již v prvních dnech jsem pochopil, jak je nadaný. Jeho bratr Wran se také lecčemu naučil, ale zdaleka nepostupoval tak rychle jako Dran. Dran se učil rychleji, než já a tak jsem mu brzy mohl ukládat k prohlédnutí leckterý pergamen, aby zjistil, zda-li je hoden mého času.

Uběhlo několik týdnů, během kterých jsem bratrům postupně vyprávěl svůj příběh a vysvětlil jim, že hledám především informace spojené se světem démonů. Přijali to velmi nedůvěřivě, ale byli mi vděční až za hrob na to, aby mě opustili. Nemohl jsem si přát lepších učňů. Ale přál jsem si pokročit alespoň trochu ve svém výzkumu démonů. Dostal jsem se k mnoha pekelníkům – kostlivcům, lichům, satanům, zombie i dalším šílenostem. Informací o démonech bylo v celém učení nekromantů velmi málo. Proto jsem začal za draho kupovat i svitky gondorských mágů. Už tehdá jsem věděl, že bude velmi důležité zjistit maximum o tom, jak jsou naše světy propojeny a jak mezi nimi přecházet. Jen tak můžeme jejich vpádu zabránit. 

Téměř po měsíci, co už jsme byli v Haradu, bylo to pondělí, se vydal Wran na trh pro jídlo, víno a vodu. Vrátil se však nezvykle brzy, byl celý spocený a udýchaný. Vypadal, jako kdyby právě přiběhl z Umbaru. „Dran… dran… DRANE!“ popodal dech a od dveří volal na Drana. Ten k němu přiklopýtal a začal zkoumat, jestli Wran není zraněný. Ten ho však odstrčil. „Bran…. Bran je tady.. v Umbaru…“ vysoukal ze sebe opírajíce se o svá roztřesená kolena. Do Drana jakoby uhodil blesk „Kde? Kde je?! Kdes ho viděl?!“ třásl oběma rukama Wranem jako by to byl pytel. „Na tržišti….. gaaah…. je tu s nějakým obchodníkem. Je jeho otrok…. Tahá tam…. těžké bedny. Neviděl mě. Jak jsem ho zmerčil…. Běžel jsem sem!“ sypal ze sebe Wran slova a stále se ztěžka nadechoval.

Dran chtěl okamžitě vyrazit na tržiště, ale zarazil jsem ho. Pokud zjistí, že jsou to bratři otroků, dopadlo by to špatně. Hodinu jsme se radili, co budeme dělat a následně jsem na tržiště vyrazil osobně. S Dranem, kterému jsem opět nasadil obojek otroků, aby nebudil podezření. V Haradu budí nekromanti respekt a díky skřekům a úpění, které bylo z našeho domu slyšet při našich experimentech, o mě vědělo celé město. Cestou na trh se nám všichni klidili z cesty. Uhýbali, až se lepili na zeď, ukláněli se, civěli. A nejinak tomu bylo na tržišti. Jen prodejci začali vykřikovat hlasitěji, když mě viděli a vybízeli mě, abych se zastavil u jejich stánku. Mé bohatství také nebylo tajemstvím. Mě ale zajimal konkrétní stánek. Stánek muže černého jako uhel oblečeného v bílém s červeným turbanem na hlavě. Vystaveno měl ve svém stánku mnoho lebek, klů, slonoviny a různých výrobků z kostí vyrobených.

„Zdravím tě, můj pane!“ uklonil se uhelný muž, když viděl, že přicházím k jeho stánku. „Máte přání?“ úslužně mi pokynul směrem do stánku „U mě najdete všechno!“ Dran po mém boku netrpělivě tikal pohledem kolem a snažil se najít svého bratra. „Ano… ano… hledám kostní prášek pouštních škorpionů. Byl to vcelku běžně dostupný materiál. „Jistě pane, kolik? Deko? Dvě?“ muž popocházel v předklonu po mém boku a pozoroval mě. „Kilo.“ Odvětil jsem klidně. „Ano.. ano.“ Muž se otočil a zahulákal směrem do stanu, který navazoval na stánek „Smraďochu, přines mi prášek ze škorpionů!“ Dran netrpělivě přešlapoval a sledoval plátno na stanu, až se rozhrne. Vyšel mladý muž a já jsem z Dranova obličeje rozeznal, že je to opravdu jeho bratr. Bran však ani nezvedl oči ze země, položil pytel na stůl a začal lopatkou odebírat prášek na váhu. „Kilo! A ne, abys převážil!“ tmavý muž vytáhl ze své bílé róby bič a zamával s ním Branovi před očima.

[Na tomto místě je zápisek přetržený, zbytek textu chybí]
[05.11.2018 = Emberovi zvedi nalezli druhou část tohoto zápisku]

Bran byl naprosto letargický, vůbec nereagoval na výhrůžky svého "majitele" a pokračoval v práci stejným tempem. Musel si projít peklem, mnohem horším, než je to, čím mu uhelný muž vyhrožoval. Dran byl potichu, ale zatínal zuby a já se bál, že se už dlouho neudrží. "Pane! Mohu snad mezitím nabídnout něco dalšího?" otočil se vmžiku prodejce a už přeběhl k skříňce obkládané ebenem a směle na ni ukazoval. "Nábytek nehledám, nepotřebuji." odvětil jsem suše a rozhlídl jsem se po stánku. "Ale ne ne pane! Vy mi nerozumíte!" Otevřel skříňku, ve které měl schované svitky a knihy. Ty knihy na první pohled vypadaly staře. Přistoupil jsem ke skříňce a vytáhl jednu knihu na jejímž hřbetu byl sytě červený pentagram. "Hm... víš, co prodáváš?" podíval jsem se na něj přísným pohledem. "Ale jistě pane! Sice v nich neumím číst, ale jejich cenu znám. Autor té knihy, kterou držíte v ruce, zemřel v průběhu jejího psaní. Je nedokončená." To mě zarazilo, zalistoval jsem knihou a skutečně zápisky končily uprostřed jedné strany, runy na ní mi byly neznámé... "Mohou to být i dětské malůvky a nebo podvrh. Nemohu si být jistý pravostí této knihy." zaklapl jsem knihu a ohlédl se na bratry. Dran si udržoval odstup a Bran již pomalu končil svoji práci. "Možná později obchodníku, ale teď mě zajímá, co schováváš tam vzadu! Tam jistě bude skutečně to pravé ořechové, hm?!" Obchodník pozvedl obočí, rychle zavřel skříňku a okřikl Brana "Máš to už hotové!? Až to doděláš, přijď ihned za námi!" pak se na mě usmál a medovým hlasem dodal "Tudy pane!".

Uvnitř stanu bylo mnoho beden a truhel, na první pohled nebylo jasné, co se tam všechno skrývá, následoval jsem svého hostitele. "A co Vás přesně zajímá, Pane?" otočil na mě za chůze hlavu a pozvedl obočí. "Démoni, temná magie a magie obecně. V tomto pořadí." odvětil jsem suše. "Ach..." otočil hlavou do leva a zabrousil hned do další uličky mezi bednami. "Mám tu jednu věc, ale je to sběratelský kousek." zastavil před na první pohled obyčejnou truhlicí. Otevřel ji se slovy "Tadá!" a v ní se blýskaly naleštěné rohy obřích rozměrů. "Rohy démona!" pozdvihl jsem obočí. "A nejsou sloní?" odvětil jsem sarkasticky. "Ne ne ne můj pane." zamával na mě obchodník ukazováčkem a vzal jeden z rohů do ruky. "Všimněte si těch run! Jsou součástí rohu, nejsou nakreslené!" strkal mi roh až pod nos, div mi nevypíchl oko. Ty rohy byly skutečně zajímavé, některé runy jsem poznával, byly to ochranné kouzla démonů různých druhů. "Kolik?" zeptal jsem se. "Sto tisíc!" odvětil směle tržník a rychle dodal "Ale pokud u mě utratíš hodně, dám ti slevu!".

Na chvíli jsem tehdá zapomněl, proč jsem vlastně přišel a s obchodníkem procházel jeho nabídku, oba bratři nás následovali a bylo zjevné, že Bran si již všiml, že se mnou přišel jeho bratr. Začali si šuškat a obchodník už Brana napomenul, aby "Držel hubu nebo v ní nezbydou žádné zuby". Musel jsem jednat. "Vezmu si jistě to mahagonové dřevo a valoritové ingoty. Jakou slevu mi pak dáš na ty rohy? Vlastně... pak se můžeme vrátit ještě k té skříňce před stanem... ale" ohlédl jsem se na oba bratry zlostným pohledem, v tu chvíli jsem to ani nemusel hrát "Chtěl bych na to mít klid." hodil jsem několik váčků na stůl a pokynul na Drana. "Odneseš tyto dvě bedny zpátky do domu a přineseš mi 5 váčků z police!" pronesl jsem chladně a Dran se na mě podíval nechápavým pohledem. "Jistě pane nebudete mít problém, aby tenhle Váš..." ohnal jsem se rukou směrem k Branovi "... mu pomůže, aby to dotáhli. Ve dvou si tu vystačíme, že?" prodejce nespouštěl oči z váčků "Ale jistě, jistě pane." začal sbírat váčky ze stolu "Smraďochu skoč rychle pro dalšího smraďocha a pomož s tím zbožím!" ani se na Brana neohlédl a ten rychle utíkal za plachtu zadem ven. Když se vracel s dalším mužem, tehdá jsem netušil, že je to další Dranův bratr - Oran. Dranovi jsem při odchodu ještě opatrně zdůraznil "Musí se vrátit!" on jen přikývl a táhl těžký náklad společně s Branem ven.

Utratil jsem u muže dost zlaťáků, zakoupil jsem i ty rohy, ale za knihy a svitky chtěl nesmyslné ceny. Nic z nich mi nepřišlo povědomé, vypadaly pro mě jako hloupé falsifikáty a vábnička na blbce. Přesto byl obchodník ve velmi rozmarné náladě a šťastný, že vydělal tolik peněz. Posadili jsme se proti sobě na křesla, která byla velmi šikovným doplňkem zázemí jeho stánku. On si zapálil dýmku a mluvil o svých cestách. A životě v dalekých zemích. Občas peskoval bratry a když už to bylo po desáté, navrhl jsem mu, že je od něj zakoupím za dvojnásobek částky, kolik ho stály. Ale on zavrtěl hlavou a vysvětlil mi, že naučit nového otroka jak zacházet se zbožím nějakou dobu trvá a je to náročná práce. Má jich teď "jen" 5 a sotva mu to stačí, 2 z nich jsou prý použitelní jen na manuální práce. Nabídl jsem mu tedy částku, kterou nemohl odmítnout a on ji neodmítl. Večer jsme se už vraceli zpátky domů ve 4. Bratři si vyprávěli, co všechno zažily a Oran se nemohl dočkat, až uvidí Wrana. Ten už mezitím připravoval voňavou pečínku.

Celý večer se nesl v dobré náladě, než přišla řeč na posledního z bratrů, který tam chyběl - Trana. Nikdo z bratrů ho již dlouhou dobu neviděl, oddělili se od sebe už dávno. Náhoda mi přivedla do cesty 4 bratry, nikdy bych nevěřil, že se nám brzy do cesty připlete i poslední bratr...

To by už stačilo. Jde se spát!