Zápis 7 - Okovy: Porovnání verzí

Aktuální verze z 9. 5. 2018, 18:10

Beridor byl pro mě zklamáním. Prodíral jsem se hromadami kostí a přitom nasával do nosu hnilobný pach mrtvol, který je v tomto podzemí prakticky všudypřítomný. To, co jsem zde hledal, jsem ale nenašel. Musím hledat dál. Musím se vydat na místa nebezpečnější, než byl Beridor. Zemřel jsem rukou kostěnného šermíře… dobrovolně. Cesta zpět nebyla pro smrtelníka průchozí a já neměl, jak bych se z Beridoru dostal. Stálo mě to celou výbavu a můj poslední zápisek. Ale vše jsem pečlivě schoval, abych si je mohl později vyzvednout. A to také udělám… až bude hotovo.

Snagum je líhništěm divokých šelem, zlobrů a vůbec všelijaké havěti. Smrdí to tam příšerně, hůř jak v Nurnské hospodě po zabíjačce. Drápač – to je mordorské označení pro vzteklého vlka, který lační po krvi a nezastaví se před ničím. Nežene ho hlad, nepotřebuje maso. Chce krev. Mou krev. Čas běží a já si nemohu dovolit otálet. Vydávám se tam okamžitě. Z Rhunu je to „kousek“, vydal jsem se na cestu odpoledne. A když slunce zastřely černé mordorské mraky, pokračoval jsem v cestě ještě chvíli. Tábořím nyní kousek od té „díry“. Vůbec se tam netěším, raděj bych obrátil svoji lamku směrem na jih a pokračoval do Haradu, kde touto dobou probíhají oslavy volnosti haradského lidu. Je to pořádná prasárna a já tam budu letos chybět poprvé. Stačí na to pomyslet a vyschne mi v krku. Už nejsem takový jako dřív, už své pudy a touhy krotím, protože musím. Před démony se neschovám a sloužit jim nebudu. Musím je porazit… musím.

Slíbil jsem si zapsat všechno, co se stalo a dnešní večer je perfektní pro rozjímání o věcech minulých. Kéž bych mohl vrátit čas do těch šťastných okamžiků, kdy mi štěstí přálo a nebezpečí vpádu démonů nebylo tak bezprostřední. Peníze jsem si sehnal. Nebezpečně, ale relativně lehce. Kdybych měl vybírat kapsy zlobrům, musel bych jich probrat tisíce, než bych získal tolik zlata, kolik jsem „odcizil“ v umbarské bance.

Tehdá jsem se na krátko vrátil k oslavám a nezřízenému životu… akorát jsem tentokrát byl boháčem a nikoli chudákem, který musel obracet každý zlaťák. A tak zlaťáky létaly vzduchem. A nejen zlaťáky. V Umbarské hospodě jsem měl celý týden rezervaci na privátní salónek, kde zábava neutuchala. Od samého rána, když zakokrhal místní kohout, kterému někdo přiškrtil krk, až do pozdního večera. Celou dobu v lihu, s kurtyzánou na klíně a hromadou červeného prachu na stole.

Umbar byl prosperující město. Od té doby, kdy ho Mordor dobyl zpět, byl to jediný bod ve Středozemi, kde mohla mordorská říše využívat přístavu a přístupu k moři. Do města se brzy vrátil obchod a přinesl s sebou spoustu exotického zboží. S obchodníky z dalekých krajů se do Středozemě vrátilo i otroctví. Otroků se využívalo hlavně v Umbaru a Haradu. Mordorské území obývané skřety a Skurut-Hai nebylo pro otroctví příliš vhodné. Otrok se nemohl bránit a tak jich mnoho padlo jako svačina, či oběd hladové tlupě skřetů. V Haradu a Umbaru si však páni své otroky velmi dobře hlídali a tak tu ochod s bílým masem vzkvétal.

Otroci zastávali mnoho rolí. Především těžké práce v přístavu – nosili zboží, nakládali a vykládali lodě, pomáhali tesařům při opravách. Ale nejenom v přístavu našli Umbarští pánové využití pro své otroky. Mnoho kurtyzán a pracantů v obchodech a hospodách byli také otroci. Většina z nich byli lidé – zavlečeni z Gondoru, či exotických krajin. Barva kůže nerozhodovala. Označení pro otroky bylo vždy jednoduché – červený obojek kolem krku, na kterém se pohupuje vysací zámek. Obojky vyráběli z oceli, nebylo to asi nic příjemného něco takového nosit. Mnoho otroků mělo rány a otlačeniny na krku a klíční kosti.

A takoví otroci nás obsluhovali – nosili pití, jídlo, sloužili jako stoličky na nohy, pokud se někomu zachtělo. Pamatuji se, jak se ve mně tehdá něco pohnulo. Probral jsem se ráno na stole, všude kolem bordel, střepy, vylitý alkohol, rozvířený prach. Když jsem nasál trochu vzduchu, stále jsem cítil jeho vůni. Ale tohle ráno to pro mě byla spíše pachuť. Napil jsem se z korbelu a po prvním doušku jsem do něj vrátil nejenom tu tekutinu, kterou jsem chtěl vypít, ale i obsah svého žaludku. Bohužel korbel nebyl příliš velký a rozhodně nepočítal s tím, že mu budu vracet něco ze včerejší noci. Smrad se na první čuchnutí ani nezměnil, moje blitky neměly šanci přebít ten smrad z červeného prachu. Pohled to byl ale hrozný.

Utřel jsem si pusu a obličej do jednoho z hadrů a všiml jsem si, že mě škvírou ve dveřích pozorují oči. Nevypadaly tajně, nebyl to špión, byly spíš vyděšené. Ty oči patřily otrokovi. „Pojď sem! Je potřeba tu uklidit! A dones mi sklenici vody a smažená vejce! Hned!“ udeřil jsem pěstí do stolu a hlava se mi zatočila. Složil jsem se zpátky na lavičku a usnul. Probudil jsem se po nějaké době, netuším, jak dlouho jsem spal, možná půl hodiny, možná hodinku. Pomohlo to rozhodně mému žaludku i hlavě. Už se mi tolik nemotala. Do salónku proudil čerstvý vzduch otevřeným oknem, smrad vyčpěl a já tak nasál do nosu příjemný mořský vánek plný solné vůně. Rozhlédl jsem se okolo a zjistil, že místnost je zcela prázdná, uklizená perfektně do posledního puntíku. Na stole ležel plechový talíř a na něm smažené vejce s chlebem. Už byla téměř studená, takže jsem se pustil do jídla, abych utišil svůj rozbouřený žaludek.

„Pane….“ ozvalo se od dveří, když jsem dojídal „smím vstoupit?“ zeptal se mužský roztřesený hlas. „Ano, pojď! Vejce jsou výborná! Skvělá snídaně!“ odvětil jsem mu. Do místnosti vstoupil bledý, vyhublý muž, s červeným obojkem na krku. V ruce měl škopek vody. Potichu, ale rychle se dal do práce a doklízel hadrem zbytky špíny ze stolu, lavic i země. Nejvíc mu daly zabrat moje blitky. Nevím, co se ve mně tehdá pohlo, ale začalo mi ho být po chvilce líto. Byl to mladý kluk, zjevně člověk. Pravděpodobně ho Umbarští nájezdnící sbalili z nějaké pobřežní vesnice v Gondoru, kterou vyplenili. A to na tom muži bylo zvláštní. Umbarští piráti a nájezdníci většinou nebrali v Gondoru mužské zajatce, pouze ženy. Gondorští muži si nenechali vzít svobodu a často raději položili život. V prvních letech po nástupu nového temného pána se Umbar hemžil gondorskými otroky obou pohlaví, ale to se mělo brzo změnit, protože došlo ke vzpouře, která byla krvavě potlačena. Ten den nezůstal jediný živý gondorský muž v Umbaru, všichni byli zabiti. Nikde však nebylo pravidlo nebrat gondorské muže jako zajatce zapsáno a tak se sem tam objevovali především v přístavu. Narazili jste však tak na jednoho, dva, maximálně 5 takových mužů. Zbytek mužských otroků byl z exotických zemí. Tito muži se v otroctví často již narodili a tak je bylo možné mnohem lépe ovládat.

Jedl jsem svou snídani a pozoroval chlapce, který vehementně drhnul každou část salonku. Žvýkal jsem pomalu a sledoval každý jeho pohyb. Po chvilce jsem se ho zeptal „Jak se jmenuješ?!“. Podíval se na mě vystrašeným pohledem a sklonil hlavu k zemi. Nevydal ani hlásek. „Vím, že umíš mluvit! Tak mluv!“ praštil jsem pěstí do stolu. „eeerm….“ Chlapec stál jak solný sloup, ruce povislé podél těla, stále hleděl na podlahu a třásl se. „Já… já nesmím se zákazníky mluvit…“ odvětil velmi nesměle. „Bah! Já ale nejsem ledajaký zákazník a platím týhle hospodě tolik zasranýho zlata, že si můžu koupit každýho v tomhle lokále!“ kousky rozžvýkaného vajíčka lítali vzduchem , když jsem tuhle větu v rozčílení zařval. Chlapec se otřásl, zachraptěl a pak řekl jen „Dran.“ Otočil se ke mně zády a pokračoval ve své práci. „Jak dlouho už tady pracuješ?“ zeptal jsem se ho, on jenom zavrtěl nesměle hlavou a nevydal ani hlásku. Víc, než jeho zvláštní jméno jsem z něho nedostal.

Po chvilce dodělal svou práci, odnesl můj talíř a přinesl mi další várku alkoholu, prachu a všelijakého ovoce. I talíř s pečenou nadívanou husičkou. Neměl jsem žízeň, neměl jsem hlad. Začalo mě to slavení už unavovat. „Projdu se, ohlídej to zatím tady!“ řekl jsem klidně Dranovi a strčil mu zlaťák do kapsy na zástěře. „A neboj se mě, já tě neukousnu, ani ti neublížím. A vyřiď kuchařovi, že ty vajíčka byla výborná!“ podíval jsem se mu do tváře a spatřil v ní široký úsměv plný vděku. Za takový zlaťák si totiž otrok může koupit spoustu věcí. Pokud jich nastřádá dost, možná jednou i svobodu. „Dnes vaří můj bratr pane, můžete se těšit na skvělou hostinu!“ mluvil na mě z předklonu, jeho hlava se téměř dotýkala země, jak se předemnou klaněl. Usmál jsem se a vykročil do ostrého světla Umbarského dopoledne.

Většinu dne jsem strávil u moře. Hleděl jsem na hladinu, nechal se hladit mořským vánkem a přemýšlel o tom, co jsem zač. Co jsem provedl a co tenhle svět čeká. Všechno to vypité víno mi tehdá zhořklo na jazyku. Jak se moje mysl stále více a více prodírala z alkoholového delíria a zvykala si na střízlivost, moje myšlenky se stáčely zpátky k démonovi a k tíze mých čínů, které jsem ještě ani nezačal napravovat. Během večera jsem sledoval jak slunce pomalu zapadá do vln a uvědomil jsem si, že to může být naposledy, kdy něco takového vidím. Mordorští skřeti příliš slunce nevídají a tak jim ani nechybí, ale ve Rhunu slunce vždycky bylo a já jsem byl tak zvyklý ho pozorovat, jak vychází i zapadá. U mořského břehu to však bylo mnohem příjemnější. Rozhodl jsem se dokonce smočit své špinavé, zpocené a poblité tělo v moři a osvěžit tak nejen svou mysl. Během té doby jsem si uvědomil, že už je konec oslavám. Teď už musím jednat. Pár kumpánů jsem nabral v hospodě během svých pitek, ale na ně nemohl být spoleh. Začal jsem v hlavě plánovat co dál. „Dnes budu pít sám, nesmím se nechat rozptylovat.“ Pomyslel jsem si, když jsem se vydal na cestu zpátky do hospody.

Už z dálky bylo vidět, že něco není v pořádku. Kolem hospody se tlačil dav lidí a všichni pokřikovali nenávistné hesla. „Zabijte je!“ „Zbičujte je do krve!“ „Stáhněte z nich kůži za živa!“ pořvávali snědí měšťané. Několik jsem jich musel vcelku hrubě odstrčit, abych se dostal až ke vchodu do hospody. U vchodu stál vyhazovač, který bránil svým tělem rozzuřenému davu vstupu dovnitř. Kývnul jsem na něj a on mě okamžitě pustil dovnitř. Platící zákazník je platící zákazník. Uvnitř nebylo příliš mnoho lidí. Pár stráží, majitel hospody a zaměstnanci. Dran seděl v okovech na lavici a s hlavou svěšenou potichu popotahoval.

„Co se tady děje?!“ otázal jsem se hospodského a ten mi obratem začal vyprávět, co se stalo. Podle všeho odpoledne našel v kapse u zástěry, kterou nosil Dran, zlaťák. Ten zlaťák byl jistě ukradený a tak se rozhodl vše nahlásit úřadům. Marně jsem se snažil vysvětlit, že jsem mu ten zlaťák daroval a hospodský mě informoval o tom, že v tomto směru jsou velmi přísná pravidla. Pokud je hříšníkem člověk – muž, jediným trestem je smrt. Jemu Umbarská společnost vyplatí jako kompenzaci dost zlaťáků, aby si koupil jiného. Prý člověka už ne. Když to pronášel, podíval se přitom na kuchaře, který nervózně postával za plotnou a sledoval dění v hlavní místnosti. „Vždyť je to jeho bratr.“ Pomyslel jsem si. Po té jsem začal přesvědčovat hospodského, aby si to rozmyslel, že to může vést k dalším nepříjemnostem a nedej bože k další vzpouře lidských otroků, která bude v konečném důsledku všechny stát zlato a některé život.

„Už se nedá nic dělat, mistře. Nahlásil jsem to. Snad jedině…“ pozvedl jsem obočí „Co?! Co jedině?!“ odvětil jsem nedočkavě. Naklonil se až k mému uchu a zašeptal. „Pokud je oba koupíte a odvezete odsud pryč, svá obvinění stáhnu.“ Na tváři se mu objevil šibalský úsměv. Věděl, že jsem boháč a věděl, že nechci, aby Drana zabili. Byl to obchodník každým coulem. Pokývl jsem a zeptal se „Kolik?“ do ucha mi zašeptal nehoráznou sumu, která odpovídala ceně 5ti otroků – tedy víc, než dvojnásobek toho, kolik za oba muže dal. „To ses posral, ne?!“ vyprskl jsem mu tlumeně do ucha. On na to jen pokrčil rameny a otočil se znovu směrem ke strážným. Chytil jsem ho za rameno a kývl jsem „Tak dobrá, ale dnešní noc tu mám zdarma!“. Zavrtěl hlavou „Dnešní noc musíte být už za hradbami města!“. Věděl, že ztratí dobrého zákazníka a tak cenu nadsadil, aby se mu obchod vyplatil. „Dobrá.“ Stáhl jsem ruku z jeho ramene a vydal se do salónku. Hospodský se obrátil k strážným, dal jim malý váček se zlaťáky a začal s nimi mluvit. Víc nevím, už jsem sedal do salónku a škvírou ve dveřích sledoval Drana, když se jeho zoufalý výraz měnil v překvapivý, udivený, až nakonec na své tváři vyloudil úsměv a podíval se směrem ke mně.

Jakmile strážní odešli, museli jsme jednat rychle. Hospodský neměl zájem, aby otroci došli k úhoně, popravdě se s nimi velmi srdečně loučil. „Jsem rád, že to tak dopadlo, mistře, budete muset odejít zadním vchodem, nebo je venku roztrhají na kusy! Tudy…“ pokynul do zadní místnosti, kam jsme se přemístili a vyrovnali účty. Z toho, co jsem ukradl, jsem tady zaplatil až směšně nízkou částku. Zlaťáky mi chybět nebudou, ale budu se muset starat o další dva hladové krky. Aspoň, že jeden z nich je kuchař.

Zadním vchodem jsme se dostali do úzkých uliček Umbarského města. Díky plášti a kápi nebylo vidět červených obojků a tak jsme se poměrně snadno dostali do stájí, kde jsem zakoupil dvě další lamky a ryhle jsme se vydali z města ven. Za hradbami jsem oběma hodil klíčky od jejich obojků. „Jste volní! Můžete jít domů a nebo mě následovat a zachránit tento svět.“ Víc jsem říkat nemusel. Oba muži pokračovali v cestě se mnou, ani na chvilku nezaváhali.

Takhle jsem poznal Drana. Ten mladý muž se učil velmi rychle, rychleji, než jeho bratr, jehož přednosti byly zcela odlišné. Nebyl příliš chytrý, ale byl šikovný a uměl výborná smažená vejce.

A to už pro dnešek stačí, musím se pořádně vyspat, abych zítra něco nepodělal. Tesáky zakouslé v hrdle jsou velmi nepříjemná záležitost a já se jí chci vyhnout. Musím přežít, musím najít zbývající informace, musím. Jestli se to nepovede, zachránil jsem tehdá oba bratry zbytečně.