Zápis 1 - Hřbitov
Ráno mě probudilo ticho. Sténání utichlo. Pomalu jsem pootevřel oko, abych se přesvědčil, že Gabriel stále leží tam, kde předtím. Ležel… ale nedýchal. To byl ten moment, na který jsem čekal. „Z hrobaře nekromantem“ s úsměvem jsem se skláněl nad mrtvolou a sypal do vyrytých run směs nadrcených kořenů mandragóry a krve roztodivných tvorů.
Po kontaktu s kůži začala řídká směs jemně světelkovat a měnila barvu na světle zelenou. Vyhaslé oči ubohého člověka se zakalili černou barvou. „Funguje to!“ rychle jsem dolili směs do posledních run vyrytých do kůže a zatancoval jsem si dokola. Ne proto, že by to bylo součástí rituálu, měl jsem radost.
Nazelenalá záře se začala rozlívat z run do celého těla. Z růžové se kůže stávala pomalu ale jistě jedově zelenou. „Kam jsem sakra…“ poplácal jsem se po kapsách a hledal poslední ingredienci, kterou jsem potřeboval. To a ještě zaklínadlo. Naposledy jsem zkontroloval pouta, zda-li jsou pevně dotažená. Riskovat, že mě nebude poslouchat, jsem nemohl. Stísněný prostor kamenné hrobky by byl pro mě jistě špatným bojištěm. Má dýka byla to jediné, co mě mohlo ochránit.
01_02
Konečně jsem našel sáček s umletými kostmi démonů. Sakra drahý zboží. Slyšel jsem, že ho přičmoudlíci z Tahabaru šňupou, aby jim žhnuli oči. Vzal jsem si jen špetku na špičku prstu a opatrně přičichnul, abych prášek nevtáhl. Démoní Rauš není nic pro mě. „Aaaargh! Jak tohle… ty prasata, to není možný.“ směs pachu sýry, kozích hoven a prasečích chcánek byla proti tomu koktejlu, kterého jsem se nadechl, slabý odvar. „Chrrchl.“ odplivnul jsem si. Málem dvakrát. S respektem jsem práškem posypal mrtvolu ležící na oltáři a netrpělivě čekal, až oživne, houpaje přitom sáčkem s drahým práškem v ruce. „Ach.. málem bych zapomněl!“ vzal jsem do ruky ne příliš udržovanou knihu, ve které jsem přečetl! „H-E-R-U V-A-L“! přičemž jsem rukou ledabyle rozprášil nad mrtvolou další špetku toho humusu.
Mrtvola se ani nehla, jen její oči se změnili. Do černé tůně jakoby spadl bílý lístek, který se rozpustil a rozpoutal tak na hladině jezírka bouři. Bílé víry v očích po chvilce ustály a barva se ustálila na světlejší šedé. „Gabriely?“ mrtvola začala skřípat zuby, nejdřív pomalu a pak rychleji. „Jsem tvůj pán a ty mě nyní musíš poslouchat.“ Hlava Gabriela se natočila o několik málo stupňů ke mě, víc jí to nedovolovali pásy, které držely celé tělo pevně připoutané k oltáři. S prázdným výrazem na mě chvíli civěla a pak významně cvakla zuby. „Musíš mě poslouchat, rozumíš! Jsem tvůj p-“ mrtvola sebou začala trhat a házet, cvakání zubů přerostlo v tempo, které by Gabrielovi záviděli i ti nejlepší stepaři. „GABRIELI!“ sehnul jsem se nad ním ve snaze získat nad mrtvolou kontrolu. Marně.
Neviděl jsem, jak se mu povolují pásy na nohou. „Jsem babral“ problesklo mi hlavou ještě pár vteřin před tím, než se pás přes nohy utrhl. Ještě jsem nevěděl, že jsem to zbabral hned 2x. Ve snaze ovládnout nemrtvého jsme mu na čelo sypal další várku toho světle červeného hnusu, ze kterého se mi začala motat hlava. Gabrielovo tělo se vzpínalo čím dál tím silněji a já věděl, že s touhle mrtvolou jsem skončil. Ale ona se mnou ne. Jeho vášeň tomu byla důvodem, že se mi každou chvíli změní život.
Poslední vzpomínkou, kterou si pamatuji bylo, že se nohy mrtvoly vymrštili vzhůru, jakoby se snažila udělat ukázkovou svíčku. A nohy letěly až tak nepřirozeně daleko, že se setkali s mojí rukou. Váček plný rozdrcených kostí démonů se vymrštil do vzduchu a směs se rozprášila po celé kobce. V pádu jsem vše sledoval jako zpomalený film. Blištivé rudé částečky prachu se rozvířili po celé místnosti. „…a doprdele!“ pomyslel jsem si těsně před tím, než jsem narazil hlavou na kámen a ztratil vědomí. Červený prach se pomalu snášel na zaprášenou podlahu. Průvan si s ním chvíli pohrával mezi policemi a vystavenými lebkami. Pak zamířil dolů. Škvíry mezi kameny se zaplnili rudým práškem, který se sypal dolů jako tekutý písek. Podzemí kobky, o kterém jsem netušil, se začalo plnit tou nejdražší nekromantskou surovinou. Když jsem ji kupoval, slíbili mi, že to přivede ze záhrabobí i tísiciletou mrtvolu. Kéž by se pletli.
Čekalo mě nebolestivější a nejděsivější probuzení. Tedy pokud nepočítám tu noc, kdy jsem skončil po deseti korbelích na seně s Nurnskou děvkou, ze které se vyklubal… no raděj ani nebudu říkat co.
