Zápis 2 - Štěstí

Měl jsem pocit, že všude je červená. Cítil jsem červenou barvu ve své hubě, cítil jsem, jak prostupuje tím rypákem, který mi zeje z ksichtu. Dokonce jsem i slyšel červeně. Do ruda byla rozpálená i má kůže, mé vlasy. Letěl jsem červenou mlhou, která utvářela jemná vlákna plující ve stejném směru jako já. Z mlhy sem tam vystupovali zjizvené a zhyzděné obličeje různých humanoidů, které jsem za svého života potkal. Tihle však měli smůlu a už nebyli mezi živými. Letěl jsem podsvětím, světem démonů.

Vše vypadalo tak reálně, tak přirozeně. Najednou jsem se v červené mlze cítil jako doma, sál jsem červenou barvu všemi póry svého těla. „MmmmmmmMmm“ na chvíli jsem zavřel oči. Tedy… pokusil jsem se je zavřít. Nešlo to. Přestože se mi víčka zavřela, mé oči viděly přímo skrz ně, jako kdyby tam nebyla. „Hmpf!“ nebyl jsem schopný mluvit, má ústa byla plná červené barvy. Klouzal jsem dál červenou nicotou a pozoroval obličeje prolétající kolem. Jakoby mi chtěli něco říct. Něco důležitého. Jejich rty se špulily a držky otvírali a zavírali, jako by opakovali stále jedno slovo. „Jméno démona, který zde vládne?“ Pomyslel jsem si. Odezírání ze rtů mi nikdy moc nešlo „Probostík?!“. Čím víc jsem se soustředil, tím víc jsem přicházel k sobě. Najednou se mi chuť, vůně i hudba červené barvy přestaly líbit a začal jsem se dusit. Vykašlal jsem oblak červené barvy a pojednou se mé okolí začalo měnit. Červená ustupovala a obličeje byly jasnější. Zvuk hlasů sílil a já už už pomalu dokázal rozeznat, co se mi snaží říct, ale bylo jich tolik. Měl jsem pocit, že mi z toho šumu praskne hlava.

Najednou jsem pocítil, jak mě něco začalo tahat za nohu. Zmocnila se mě panika, protože jsem se nemohl přinutit podívat se dolů, co to je. Na místo toho jsem se stále soustředil na zprávu, kterou se mi všechny ty obličeje snažili předat. Zadíval jsem se do tváře toho, co byl právě nejblíž, proud červené barvy se zastavil a já držíc se rukama toho známého obličeje jsem byl stále tažen dolů. Obličej se na mě usmál, šum ustal a po chvíli ticha jsem slyšel jasné a artikulované „Probuď se, kreténe!“. V tu chvíli přišlo škubnutí za nohu, které bylo silnější, než ty předchozí a já se probral.

Ostrá bolest hlavy mě téměř celého pohltila, nebýt jednoho vjemu, který přetrval ze snu. Měl jsem stále pocit, že mě někdo tahá za nohu. S hlavou v ruce jsem se nadzvedl, abych se podíval, co se děje. Byl to Gabriel, jeho pouta byla téměř uvolněná a on… tedy teď už ono… s jednou rukou zachycenou v poutech na oltáři viselo napjaté z oltáře směrem ke mě. Jediná touha toho zombie byl můj mozek, snažil se mě přitáhnout k sobě blíž, aby mi mohl vykosnout díru do hlavy a vypít můj slaďoučký mozek. Natáhl jsem ruku směrem k jeho hlavě, která bezútěšně pořád dokola cvakala zuby. „B-E-L-E-G R-U-I-N!“ z konců prstů mi vyšlehly pramínky plamenu, které se o pár centimetrů dál spojily, aby za letu zformovali ohnivou kouli. Viděl jsem jen už, jak plameny ožehují tvář toho tvora, který jednou býval Gabrielem. Tahání ustalo a konečně jsem byl volný.

06267ba052710665b7aa00391c44de53 Pomalu jsem se zvedl z podlahy a rozhlédl se kolem. U mých nohou ležel váček s červeným práškem. Prázdný. Nikde jsem neviděl téměř žádné stopy červené. Cítil jsem jen připálené maso. Můj čich přicházel k sobě a chvíli po něm i sluch, chuť a cit v rukou. Byl jsem sám překvapený, jak jsem zvládl vykouzlit fireball v tomhle stavu. Bylo to horší, jak orgie Uruků, které jsem navštívil minulý měsíc. Bolel mě celý člověk. Z venčí i zevnitř. Celé moje tělo se chvělo….. moment… to jsem nebyl já, kdo se třese. Podíval jsem se na své nohy. Stál jsem těsně vedle oltáře, na mírně vyvýšené plošině. Ta byla opracovaná tajemnými runami a… prasklinami? Ty tam ale dříve nebyly! Zdrojem otřesů byla deska na které jsem stál „To není možné!“ vyklouzlo z mých rtů.

Podemnou se muselo nacházet prastaré pohřebiště, které bylo ukryto pod povrchem v podzemí pod hrobkou. „Ten prášek….“ ten prášek musel probudit mnoho mrtvol v podzemí. Poklekl jsem na desku a přiložil ucho k studenému kameni. Slyšel jsem, jakoby se podemnou tříštilo tisíce kostí o sebe. Najednou mě přestalo vše bolet. Adrenalin se mi vlil do žil a jeho přítomnost mě donutila přemýšlet jasně a rychle. „Nikdo na tohle nesmí přijít.“ rozhlédl jsem se kolem a zamířil jsem k poličce, na které ležela stará kniha, několik kožených váčků a dvě zkumavky. Vše, až na ty dvě zkumavky, jsem rychle strčil do své torny. Odpoutal jsem poslední pouto, které ještě drželo zbytky Gabriela a jeho tělo se sesunulo na zem. Na jeho místo jsem postavil obě zkumavky těsně vedle sebe.

Tolik práce jsem nechával za sebou v té kobce, tolik nocí studií a pokusů. Má snaha stát se obávaným nekromantem byla vždy sabotovaná. Většinou mnou samím. „Jsem babral.“ pomyslel jsem si, když jsem odsunul kamený blok, který sloužil jako vchod do kobky a naposledy jsem se rozhlédl kolem sebe. Hlavou mi prolétlo pár krásných vzpomínek…. odstoupil jsem od vchodu. Pak jsem se upřeně zadíval na ty dvě zkumavky… „Raděj dál“ pomyslel jsem si a odstoupil ještě několik dalších kroků. „B-E-L-E-G R-U-I-N!“ zašeptal jsem. Ohnivá koule vlétla do kobky a udeřila na oltář s velkou přesností. Víc jsem nepotřeboval vidět. Rychle jsem se otočil a padl k zemi. Následoval výbuch, který vymrštil několik tun kamenů do vzduchu.

Pobral jsem se po několika vteřinách, stále živ a… nezraněn. „Uf. To bylo ale štěstí!“ pomyslel jsem si, když jsem otevřel oči a viděl jsem šedý kámen, který si udělal hnízdo hned vedle mé hlavy. Jen pár centimetrů a byla ze mě mastná placka. „Tady jsem skončil.“ zazkřípal jsem zuby a velmi těžce jsem se zvedl. Nad hřbitovem se vznášel oblak dýmu a prachu, vše stoupalo pomalu k nebi jako velký magnet pro všechny, kdo hledali dobrodružství. Musel jsem pryč. A to rychle!