Zápis 5 - Marná snaha
Chodit pěšky nikoho dlouho nebaví, ale mít na svých cestách s sebou a pod sebou zvířecího přítele, to vyžaduje péči a starost. Jako expert hrobař se svou lamkou pod zadkem a plnými hřbitovi před sebou jsem se cítil skvěle. Proč nerozšířit své hranice magie a nepřidat do své knihy kouzel dvě další důležité řekl jsem si.
I vydal jsem se do Rhunu, kde sídlí věhlasný skřet, který svitky po nocích ve věžích rozpadlých pevností prastarých mágů sbírá a prodává je Mordorským. Svou lamu jsem zaparkoval před jeho domem, moc pěkný výhled nemá. Inu… z okna rovnou na hřbitov, kde se potácí nemrtví ve dne v noci. Branka byla pevně zavřena, pohladil jsem svou Lamku, aby byla klidná a jal jsem se čile obchodovat s mistrem pergamenů.
Handlovali jsme necelou půlhodinku a já jsem si ven v náručí nesl celou kopu svitků. Jaké bylo moje zděšení, když jsem nalezl venku lamku na způsob hostiny. Okolo klečelo několik zombií, které hodovaly na jejích vnitřnostech. Žaludek se mi nezvedl, na to už jsem zvyklý. Ale do srdce mi bodalo tisíc nožů a nohy mi zkameněly při pomyšlení na ty tisíce mil, které je bez lamky čekají.
S užmoulaným bohatstvím jsem se usadil v místní knajpě, kde jsem si poručil korbel píva a láhev té nejsilnější pálenky. Svou hůl z ořešáku jsem si opřel vedle sebe a zahleděný na suky na dřevěném stole jsem do sebe lámal jednu sklenku pálenky za druhou nevnímajíc jekot a řev mordoské cházky kolem. Pojednou zaslechnu zabouchání vedle mojí hlavy. Mé smysly už mě asi šálí, ten zvuk byl zrovna takový, jako zvuk kopýtek mé lamky. Zvednul jsem hlavu… předemnou stál nekromant, v ruce držel dubovou hůl. Zrovna takovou, která stála za mojím rychlým zbohatnutím a kterou nenosil v tu dobu úplně každý… jen ti lepší, kteří si ji mohli dovolit. „Mohu přisednout?“ zeptal se s úsměvem a poklepal mě na ramenou. „Těžký den?“ ukázal holí na zpola vypitou láhev pálenky a na tváři mu bylo znát pochopení. Tedy přišlo mi to tak, skřeti nedokážou svými mimickými svaly vykouzlit podobnou tvář.
Sedl si ke mě a začali jsme si povídat. Plácal se do stehen a smál se, když jsem mu vyprávěl, jak jsem ke své dubové holi přišel a smál se, i když jsem vyprávěl o smutném osudu své lamky. „Kdybys měl ještě tu hůl, lamka tě netrápí.“ usrkl z kouřícího korbele, ve kterém bylo kdouví co „Vykouzlil by sis koně, kdy bys potřeboval.“
Silně posilněn alkoholem jsem se odpotácel od stolu, otevřel dveře a před hospodou jsem se opřel o trám, abych nespadl. „Prokletá hůl!“ zvolal jsem „Musím ji mít zpět!“ sevřel jsem svou hůl z ořešáku a ta mě dřela jako nikdy předtím. Měl jsem pocit, že se jí musím zbavit, měl jsem pocit, že musím získat tu lepší. Zadíval jsem se dlouze na měsíc vysící na nebi a světlo zalilo mou tvář. Hlava se mi zatočila a ani trám už neudržel moje tělo ve stoje.
Ráno jsem se probudil až po uši v blátě před hospodou. Bolel mě každý kousek těla. Pomalu jsem přicházel k sobě a čím víc jsem vnímal, tím horší bolest byla. Pár skřetíků opodál hrálo na honěnou, proběhly kolem mě a bláto zasypalo celou moji tvář. „grrrr…“ zavrčel jsem a oni se smíchem utekli. Moje ublácená hůl se mi klouzala v ruce, když jsem se zvedal. Tak tak jsem se vyškrábal na nohy. „Tu hůl… tu hůl musím mít zpátky!“
