Zápis 11 - Na pokraji sil

• mnoho stran v deníku chybí, poslední zápis je celý roztřesený a papír je často pošpiněný roztodivnými látkami různých barev*

„Mistře! Mistře! Tady!“ už z dálky na mě volal vyhublý a bledý člověk v černé kápi. V Gondoru Nekromantům nikdy pšenka nekvetla. Vybíhal mi vstříc z poza dřevěných hradeb Edorasu. Byla noc, ani jeho ani můj obličej nebyl pořádně vidět, přesto mi po čele tekly čůrky studeného potu. Halapartna v zádech je to poslední, co dnes potřebuji. „Pojďte, rychle, tudy!“ chytil za oprať mou lamku a táhl mě směrem od hradeb, do nedalekého lesíka. „Vše jde podle plánu, mistře!“ otočil se na mě a v jeho modrých očích se zračila radost. To mě potěšilo. Dobré zprávy dnes potřebuji víc, než obvykle.

Po pár minutách jsme dorazili na mítinu nedaleko Edorasu, kde bylo připraveno ohniště. Sesedl jsem z koně a můj učeň se již jal rozdělávat oheň. Pořád si nemohu vzpomenout na jeho jméno. Lidé mají tak hloupá jména, musím mu vymyslet nějaké temnější. Hmmm. Bořek! „Bořku! Tak povídej, jak se věci mají!“ usadil jsem se na oblý kámen a převaloval jsem mezi prstmi kostěný přívěšek ve tvaru zubu. „Ehm..“ odchrchlal si Bořek a začal. „Máme dost lidí, které se mi podařilo předsvědčit o naléhavosti naší věci. Většina lidí mě měla za blázna, ale lidem se začínají dít divné věci i tady a tak se začali zajímat.“ Díval se na mě jako štěně, které přinese svůj první klacík majiteli a čeká, až ho pohladí. „Po tom, co se stalo v jeskyních, se to dalo čekat. Lidé se budou pátrat po tom, proč se jim ztrácí děti.“ odvětil jsem nevzrušeně. Bořek přikyvoval. „A co ty zásoby? Podařilo se ti je sehnat?“ Bořkův výraz se pomalu změnil. Už nebyl tak usměvavý. „Nepodařilo.“ vyčetl jsem smutně z jeho tváře. „Mistře… je to složité, není to jednoduché, snažím se, ale to, co potřebujete, je velmi vzácné, drahé a… já mám zlaťáků sotva na svou obživu a na nábor.“ Vypadal sklesle, nerad mě zklamal. Byl velmi snaživý, byl na něj většinou spoleh, ale přecijen byl pořád jen klukem. Mohlo mu být tak dvacet, když jsem ho potkal v Edoraském lese a zachránil ho před smrtí uštknutím jedovaté zmije. Asi ve mě našel otce, který mu v jeho životě chyběl. „To nevadí, Bořku!“ usmál jsem se, i když to bylo dost křečovitě „Vím, že děláš co je v tvých silách“

Bořek vytáhl z torny kus pečeného masa a chléb a nesměle natáhl ruku. „Ne! Díky, nemám hlad!“ odmítl jsem ho a schrnul si svou černou kápi. V očích Bořka se mísil strach a zděšení. „Mistře….“ na víc se nezmohl. Svou tvář musím skrývat, jinak by mě většina lidí, skřetů, ale co, jakékoli stvoření by při pohledu na mou tvář tušilo, že já jsem ten, koho je potřeba zabít. Ušel jsem dlouhou cestu a ta cesta si vybrala daň. Mé paktování s démonem si vybralo daň. Na obličeji mi prosvítali temně rudé žíly, které světelkovali rudou září. Tvořili vzorce a runy po celém obličeji, jako by to byl pergamen. „Můj čas se krátí Bořku, musíme brzy jednat!“ jeho výraz v tváři se nezměnil, hleděl prázdným výrazem na mou tvář a zmohl se jen na přikývnutí. „Dva, nanejvýš tři úplňky a mé tělo se stane pouhou nádobou pro duši démona. A bude nesmrtelný.“ Bořek polkl, v ruce měl pečené maso, kterého se ani nedotkl. Pomalu mi vyklouzlo z ruky a dopadlo na zem pokrytou jehličí. Ani se nesnažil se pro něj sehnout. Seděl tam jako opařený. „Vím, čekal jsi, že budeme mít víc času, ale nemáme.“ Kápi jsem si opět přehrnul přes obličej, potřeboval jsem Bořkovi předat informace a příkazy, nejsem bizárdní xicht ve výloze.

Předal jsem mu svitek s příkazy a vydal se zpátky na dlouhou cestu do Mordoru. V noci mě alespoň nikdo nepozná a cesta nebude tak nebezpečná. Lapkům a loupežníkům stačilo, když jsem si vyhrnul svou kápi a brali nohy na ramena křičíce „Ďábel! Ďábel!“. Během cesty jsem měl možnost přemýšlet nad tím vším, co se událo. Od první chvíle, kdy jsem uviděl jak mi ten šedý chlup trčí z brady, věděl jsem, že zaplatím vysokou cenu. Ale celou tu dobu jsem dělal vše pro to, abych se tomu vyhnul. Možná je osud opravdu takový, jaký se říká. Čím víc se mu snažíte uniknout, tím více padáte zpátky do jeho spirály a zaplétáte se do jeho sítí, až vás nakonec chytí. Neuniknete mu. Ale já musím, já musím být ten ojedinělý případ. Musím být ta vyjímka. Kdybych nebyl, dopadne to všechno špatně a já se zapíšu do dějin jen jako babral, který pomohl zničit svět. Ptáci během cesty nezvykle štěbetaly a to byla noc. Příliš jsem to nevnímal, byl jsem pohroužený do svých myšlenek. Byl jsem odhodlaný udělat vše pro to, abych odvrátil to, co jsem na svět sám přivedl.

V Barad-Duru mám malou chýš, kde jsem přebýval se svým druhým učněm – Dranem. Byl mi mnohem podobnější, protože to byl skřet, ale byl líný a nerozuměl příliš vážnosti situace. Měl jsem stále podezření, že se z toho všeho snaží pouze vytěžit něco pro sebe. Ha! Tak moc mi připomínal mě samotného, že jsem mu to nemohl mít za zlé. Jen ta jeho lenost mě neustále přiváděla k šílenství. Nikdy nic nepřipravil včas, všechno jsem mu musel říkat 3x. Při přípravě lektvarů často nechával přetéct kotlík a z chýše tak udělal neobyvatelnou smrdutou díru na několik dní. Babral. Jako já. Stejně jako jsem já připomínal Bořkovi otce, tak mi Dran připomínal syna. Ohrnul jsem závěs a vešel jsem do osvětlené chýše. Uprostřed byl oheň, nad ním se pohupoval kotlík a Dran ležel na své rohožce opodál. Jak mě spatřil, vymrštil se do vzduchu. „Mistře! Jste zpátky nějak brzo!“ vyhrkl. Ušklíbl jsem se, hlavou mi prosvištělo, že si chtěl asi ještě pár hodín zdřímnout. „Musíme se dát do práce Drane, v Gondoru to jde pomalu!“

Dran si promnul oči, byl ještě rozespalý. Přesto se poměrně hbytě dal do práce. Do kotlíku nalil z láhvičky namodralou tekutinu a v kotlíku to zasyčelo. Sundal jsem si kápi a přes skleněný střep si prohlížel svůj obličej. „Zhoršuje se to každým dnem.“ procedil jsem mezi zuby. Dran si mě příliš nevšímal, házel do kotlíku z různých misek předem nadrcené ingredience. Tekutina v kotlíku měnila barvy, ale vždy se znovu vrátila ke své modré barvě. „Odvar je připravený.“ řekl potichu dran a sedl si na svou rohož. Přičuchl jsem k němu. „A ženšen? Dal si ho tam?“ vyštěkl jsem nedůvěřivě. Dranovi oči se protočili v sloup a přestože byl unavený, pohyboval se jako blesk. „Omlouvám se, mistře.“ vyhrkl a začal na poličce hledat drcený kořen ženšenu. Při tom se mu podařilo zvrhnout misku plnou očí netopírů a ty se rozkutálely po zemi. Jedna kulička se dokutálela až k mé noze, zvedl jsem ji ze země a prohlédl si ji z blízka. Malé oranžové oči byly protkané rudými nitkami žil, ale jejich svit už vyhasl. Dran rychle začal oči sbírat. „Teď ne! Až budeme hotovi!“ vyštěkl jsem na něj rozzlobeně. Ani nehlesl, rychle našel ženšen a přidal ho do odvaru. „Tak. A teď mi trochu odlej!“ V chýši byl kromě nekromantského vybavení i džber a velká mísa. Dran nabral větší část odvaru do džberu a vylil ho do misky. „Mistře. Doufám, že to pomůže!“ nabral jsem si do hrsti trochu odvaru a přiložil si jej na svůj zjizvený obličej. Zasyčelo to. Pálilo to jako čert, jako když Vás sežehne oheň, uhasí Vás a pak Vás šoupnou do trouby. Připadal jsem si jako kuře při přípravě na gril. „Argh!“ procedil jsem mezi zuby a nabral další hrst odvaru. A pak další a další. Kolem obličeje se vypařovali zbytky odvaru a stoupali vzhůru. Odvar nesmrděl, dokonce příjemně voněl po bylinkách. Po rukou mi stékaly jeho namodralé zbytky. Můj zrak slábl a s ním i moje vůle zůstat vzhůru. Byl jsem vyčerpán. Už ani nevím jak, natáhl jsem se na svou podložku a zasyčel „Ráno vstáváme brzo Drane, vyspi se, bude to dlouhý den!“

Ráno mě probudilo řinčení nádobí. Dran už připravoval snídani. Nevonělo to, ale to nevadí. Jídlo je pro mě jen způsob, jak udržet svou fyzickou schránku v dobrém stavu. Málokdy jsem měl možnost si ho vychnutnat a na mordorskou stravu si skřet brzo zvykne. Dran mě překvapil. Nevím, jestli se můj stav tak zhrošil a to ho vybičovalo k větší snaze a nebo možná jen nemohl spát. Sám se divím, že ještě dokážu zamouřit oči, když každou noc vídám to stejné. Toho samého démona, který mě trápí a vysmívá se mi. Toho démona, kterému jsem zaprodal svou duši a už brzy s ním svedu boj o svůj život. „Dnes mi připrav tu nejlepší výbavu. Budu ji potřebovat.“ posadil jsem se vedle kotlíku a sebral ze země pár zbylých netopířích očí, které včera Dranovi unikly. „Mistře, rád bych jel s Vámi.“ vysoukal ze sebe pomalu Dran s prosebným výrazem v očích. „To nejde, Drane. Nemohu riskovat i tvůj život. Navíc tě tu teď potřebuji víc, než kdy jindy. Musíš sehnat víc lidí. Na to, na co se chystáme, bude potřeba víc jak hrstka nebojácných skřetů. potřebujeme armádu!“ podal mi misku s nahnědlou kaší. „Alespoň jezte, ať máte sílu!“ nasál jsem smrad z kaše a nevybíravě se Drana zeptal „Co to je za hovno?!“ usmál se. „Krysí pašírka s houbami z jeskyně, nic lepšího si dovolit nemůžeme. Nábor nás stál většinu našich peněz, mistře.“ vysvětloval velmi opatrně Dran, jakoby se bál, že mě rozčílí. „Já vím…“ odpověděl jsem tiše a zamyšleně. „Také je to mnohem důležitější, než pečená křepelka.“ Dran se oblízl, jen to slyšel a vrátil se zpátky ke svému stolku. „Máme 20 dobrovolníků, mistře. Bohužel jen 5 jsou zkušení bojovníci, zbytek jsou chátra.“ žmoulal v ruce kus papíru, kde měl sepsaná jména dobrovolníků. „I chátra se nám hodí Drane. Každý má svou roli.“ odvětil jsem a vyplivl do ohně krysí lebku, která v pašírce zůstala.

Slunce už prosvítalo mezi temnými mraky nad mordorem a jeho štiplavé paprsky zalily moji tvář. Vezl jsem se na své lamě k bránám Barad-Duru a kontroloval tornu, zda-li tam Dran dal vše, co potřebuji při své dnešní cestě. Byla to cesta nebezpečná a já potřeboval všechno, abych ji zvládl. Zrovna jsem se přehraboval bylinami, když tu pojednou proti mně běží skřet a mává rukama nad hlavou „Gondoooooor! Gondoooooor!“. Otočil jsem se za ním a chopil se opratí pevně, chtěl jsem svou lamu pobídnout k otáčce, když v tom jsem ucítil tupý náraz do hlavy. Spadl jsem z lamy a otřesen se válel na špinavé zemi. V tom jsem ucítil ostrou bolest v hlavě a pak chlad. Temný svět se rozprostřel všude kolem mě a já byl opět lehký jako pírko. *Oč se snažíš, skřete?!* hlavou mi proletěl démoní hlas. *Ve světě duchů tě předemnou nic neochrání, tady mě budeš slyšet i přes všechna zaříkadla, které odříkáš!* pak už mi v uších zněl jen jeho hlasitý a nenávistný smích. Pořád dokola, jako kdyby byl všude. Moje tělo se mezitím válelo v prachu cesty, tentokrát to byl kůň, kdo mě zabil, tedy jeho kopyto, které mi proťalo lebku. Kůň přešlapoval na místě a snažil se z kopyt dostat zbytky mého mozku. Jezdec mezitím sesedl dolů a chmátl po mé mahagonové holi a torně plné pergamenů a bylin. „To né!“ zakřípěl jsem. *Ale ano!* ozvalo se mi v hlavě, následoval další hlasitý smích.

Marná snaha, pomyslel jsem si, když se mé tělo zhmotňovalo u nedalekého Ankhu. Musím vše připravit znovu, ale mahagonovou hůl, tu už si nemohu dovolit. Ještě, že mám pár rezervních teakových holích v chýši. Zbytek dne jsem strávil spolu s Dranem přípravami a druhý den časně z rána jsem se vypravil na svou cestu. Zastavil jsem se u místních obchodníků, abych nakoupil jídlo, kdyby se moje cesta protáhla. Když jsem obchodníkovi podával sáček s mincemi, ruka mi ztuhla, tělem projela ostrá bolest, která začínala v oblasti ledvin. Podíval jsem se dolů a skrz břicho mi trčel vlnitý kryss. „Auuuuu…..“ zavil jsem bolestí a beznadějí. Po chvíli se můj hlas změnil a svět opět potemněl. *Čím víc se budeš snažit zbavit se svých pout, tím víc tě to bude bolet, skřete!* hlas byl silnější, než kdy předtím a řezal můj mozek jako tísíce břitů. *Vzdej to, jsi můj!*

Nevzdal jsem se. Další den jsem se opět vypravil a pozoroval každý stín, který se kde mihnul. Mojí mysl prostoupila paranoia, moje smysly pracovaly na plné obrátky. Bohužel mi to k ničemu nebylo, neboť i tento den byl smolný. Tentokrát to ale bylo jiné. Gondorská chátra se proháněla branou, jejíž stráže leželi mrtvi na zemi. Proudili do města jako proud horké lávy, která spálí vše, co ji přijde do cesty. Obrátil jsem svou lamu a dal se na úprk. Lama běžela jak se dalo, plivala sliny i krev, ale marná snaha. Nakonec mě k zemi srazil šíp, který se mi zapíchl do zad. Nemohl jsem se téměř hnout, k mému překvapení se ke mě přiblížila postava vraha. Byla to žena. Sklonila se nademnou a zašeptala „Stejně se vrátíš.“ usmála se a podřízla mi krk. K mému překvapení však nic z mých věcí nezmizelo, jen zlaťáky. „Byla ve spěchu a nebo věděla, kdo jsem?“ Honilo se mi hlavou, když jsem ze své mršiny stahoval brnění. Neměl jsem příliš času přemýšlet nad tím, kdo to byl. Měl jsem úkol a další den jsem čekat nemohl. Lamku jsem nechal ležet mrtvou a neobtěžoval jsem se obstaráváním nové. Tam, kam mířím, by stejně nepřežila. Nasedl jsem na černého koně, který se předemnou po odříkání magické formule objevil a vyrazil ven z města. Tentokrát zadní branou.