Zápis 6 - Zlatý voči
Beridor. Světlo všech sluncí, co jsou na nebi, by nedokázalo rozehnat tu neprostupnou tmu v tomto podzemí. Všudypřítomný zvuk praskajících kostí se rozléhá všemi chodbami tohoto podzemního světa nemrtvých. Uslintaná lama pod mým kostěným zadkem šetřila sílu. Sem tam sežrala pampelišku. Nikam jsem ji nehnal. Předemnou je dlouhá cesta, která bude místy velmi nebezpečná. Dlouho jsem do deníku nepsal, využívám proto tuto cestu k tomu, abych mohl ulevit svému svědomí.
Jsem monstrum. Udělal jsem mnoho věcí v životě špatně a nechal jsem za své chyby zaplatit druhé. Snažil jsem se své chyby napravit, ale vždy to vedlo k dalšímu zhoršení. Někdy si přeju, abych zjistil, že je to vše jen sen. Je to bizardní kolotoč, ze kterého není úniku. Zkoušel jsem vše, co se dalo. Obětoval jsem bohům kdeco, abych se zbavil toho zatraceného vousu! A kam mě to všechno zavedlo? Do chřtánu smrti. Ha! Smrt mě však nemůže vylekat. Vždy se vrátím. A zase budu bojovat! Stále mám šanci napravit tu největší chybu, kterou jsem udělal. Tehdy u té hospody, když jsem ležel v blátě, jsem si ještě neuvědomoval, co to pro mě všechno znamená. Měl jsem čas na všechno, nebál jsem se ničeho. Kradl jsem, špehoval, strašil malé děti jako duch. Užíval jsem si to. Ha! Teď už vím, že to byla velká chyba. Měl bych teď víc času.
Své dovednosti jsem rychle prováděl a démon mě tehdy příliš neotravoval. Odmlčel se. Nechal čas, aby udělal svoji práci. A mě netrvalo dlouho, abych si uvědomil, že je něco špatně. Vzádu v hlavě mě to pořád pnulo a každou chvíli, kterou jsem trávil sám se sebou, jsem nemohl zahnat ty myšlenky na to, co bude dál. Všechen chlast, všechny děvky, všechny zlaťáky světa. To vše jsem mohl mít, ale stejně to vždy pomohlo jen na chvíli. Po chlastu přijde opice, po děvách občas kapavka a pak příjde chvíle, kdy si skřet uvědomí, že už toho bylo dost.
Potřeboval jsem plán. Potřeboval jsem znalosti. Potřeboval jsem pomoc. Svět je prastarý a já určitě nebyl první. Možná první skřet, ale Elfové, lidé, ty měli vždy s magií zkušenosti. Ale jak se k těm informacím dostat? Kde jsou? Neměl jsem tehdá tušení. A potřeboval jsem prostředky.
V umění nekromantů jsem příliš nepostoupil, ale naučil jsem se umění posedlých. Díky světu duchů jsem mohl sledovat, jak zadávají kombinaci v Umbarské bance. Ta kombinace byla překvapivě jednoduchá 10-20-30… vždycky jsem říkal, že ten silný sluneční svit si musí vybírat daň. Dny v Umbaru jsou dvojího typu – buď to vypadá, že tam chcíp pes a nebo je tam rušněji, než v nekromantově kobce. Lidé běhají s nákladem, ovocem, pytli s moukou, všude panuje kontrolovaný chaos.
A to je právě ten ideální den, kdy vykrást banku. Oblékl jsem se netradičně, všechny své zlaťáky jsem investoval do svého obleku, několika elixírů a pár svitků. Nejlepší investice na světě! Na rušném Umbarském náměstí jsem však musel nakreslit několik run. Nebylo to lehké, mezi všemi těmi smradlavými pracanty jsem musel čekat na správném místě a ve správný moment. Ještě jsem na sobě měl róbu, což bylo potřeba, protože to poslední, co bych potřeboval, je, aby mě při tom někdo přistihl.
První dvě runy šly hladce. Nakreslil jsem je přímo u zdi banky. Ale tu poslední jsem musel nakreslit u kašny. Když jsem si klekl a šmátral křídu v kapsách róby, vrazil do mě Umbarský námořník. S lahví v ruce se přeze mě prakticky přelétl a namířil si to bradou přímo na dlažbu. Při tom vydával zvuk podobný skřetímu pohřebnímu chóru. Svět kolem se na chvíli zastavil. A ti, co se nezastavili, začali narážet do těch, kteří s pobavením civěli na tu podívanou, kterou jsem jim uspořádal. Sakra! Taková pozornost byla to poslední, co jsem potřeboval. Námořník na zemi zavyl, zvednul se na nohy a napřáhl svou pravou ruku k úderu na moji bradu. Asi si to vzal osobně. Byl namol a pomalý, takže jsem se stihl sehnout a on svou dobře mířenou ranou zasáhl čumila vedle mě. A ten si to nenechal líbit. Než jsem se stihl vzpamatovat, tak už se ten horkokrevný čumil snažil vybít duši z námořníka. A dařilo se mu to. Tohle divadlo už přilákalo celé náměstí a oba hlavní aktéry bojového představení se od sebe snažilo odtrhnout několik námořníků. Já se okamžitě prodral davem ven. Jakmile jsem to udělal, strhla se tam pořádná bitka. Strážní, kteří obyčejně stojí před bankou, už pomalu vyrazili směrem k epicentru. Teď, nebo nikdy. Místo mé třetí runy musí stačit tahle rvačka. Nepozorovaně v uličce mezi domy jsem ze sebe shodil svou róbu a vyrazil rázným krokem do banky.
U dveří nikdo nestál a tak jsem vstoupil dovnitř. Těžké dveře se za mnou okamžitě zaklaply. Venku zuřila bitka a vevnitř banky byl ledový vzduch a štěbetání lidí u přepážky se odráželo od prázných tlustých zdí. V bance bylo asi 30 lidí, 5 zaměstnanců a 3 stráže. Jedna řada se táhla téměř, až ke dveřím. Zrovna v ní stál muž v róbě, asi student magie. Snažil se udělat dojem na skřetí lovkyni, která stála před ním. To bude lehké pomyslel jsem si. Přistoupil jsem blíž a nenápadně mu strčil magický pergamen do kapsy a ihned se obrátil směrem k lavicím, které jsou rozmístěné u stěn banky. Sedl jsem si a zkontroloval jsem, zda-li se na mě někdo nedívá. Nedíval, vše šlo zatím podle plánu… teda, až na tu melu venku, ale ta mě mohla být jenom ku prospěchu.
Náhledl jsem do torny a přečetl formuli „Heru Beleg Val“ zamumlal jsem potichu a poposedl jsem k drobnému uschlému stromku, který měl zkrášlit tuhle studenou budovu. Pomalu, ale jistě se ze země začalo vynořovat několik kostlivců. Nikdo si toho v prvních vteřinách nevšiml a tak jsem rychle vypil svůj elixir z torny a pozoroval, co se bude dít dál. Jeden z kostlivců se brzy rozkoukal a chytil za rameno ženu, která stála před ním. Jakmile se otočila a spatřila kostlivce, jak cvaká zuby a sápe se po ní, začala ječet. Všichni se otočili jejím směrem a nastal chaos. Mezi návštěvníky nebyl žádný bojovník, ani hrdina, všichni se dali na úprk. Ostraha banky se dala okamžitě do práce a zatímco dělala krátký proces s mými noshledy, pracovníci na přepážce si rychle balili věci. „Dělejte! Dělejte, musíme to tady zapečetit!“ . Těžké dveře se za chvilku znovu pohnuly a do banky nakoukla hlava. „Venku jsou další! Pojďte!“ vykřikla hlava v přilbě. Během pár vteřin leželo na podlaze pár kostí a všichni ostatní zaměstnanci banky vybíhali ven. „Nikdo už tam není? Jsi poslední?!“ ptal se muž držící dveře posledního a rozhlížel se po místnosti. „Ano, pane!“ odpověděl poslušně a během chvilky se těžké dveře zavřely znovu. Ve své strnulé poloze jsem se tehdá zmohl jen na malý úsměv. Ten elixír neviditelnosti fungoval perfektně!
Následovalo pár významných cvaknutí ve dvěřích. I přesto jsem ještě chvíli čekal. Pak už to bylo jednoduché. Jako na hostině. V bance bylo tolik peněz, že jsem si je nemohl odnést všechny. Ani jsem to nepotřeboval. V sejfu bylo mnoho truhel plných zlaťáků a drahých kamenů. Byl v tom dobrý systém. Chvíli jsem přemýšlel, odkud vzít a pak jsem odebral jen pár hrstí drahých kamenů z mnoha různých truhel a nabral do torny zlaťáků, co se do ní vešlo, ale tentokrát z jiných truhel. Torna byla plná.
Stoupl jsem si vedle těch těžkých dveří – vždy otvírali jen jednu vráteň. Čekal jsem ještě několik desítek minut, než se z dveří opět ozvaly zvuky ozubených koleček. Rychle jsem vypil další elixír a sledoval, jak do budovy vstupuje ředitel banky s ostrahou a po nich zaměstnanci. Všichni si prohlíželi kostěnné hromádky, které tam zbyly po kostlivcích. „To byl určitě on. Ano…“ ředitel pokynul na stráže a ty ihned vyrazily ven. Během pár momentů už s sebou vlekli toho chudáka v róbě, kterému jsem podstrčil pergamen.. „Tudy….“ Pokynul jim ředitel a společně vyrazili. „Gártre! Ty kosti sesbírejte a doneste do mé kanceláře, pak ihned otevřete banku! Venku je spousta klientů!“ štěkl ředitel směrem k snědému muži, který stál se zbytkem zaměstnanců opodál. Bylo mi toho chudáka líto, ale jinak to nešlo, nesměl jsem vynechat jediný detail. Odpočítával jsem vteřiny a konečně přišla ta chvíle, kdy Gártr otevřel dveře banky a vpustil dovnitř dav. Po chvilce jsem se z rohu vynořil i já a vmísil se mezi klienty dychtivé po bankovních službách. Po půl hodince ve frontě už jsem stál u přepážky a s úsměvem na rtech jsem žádal Gártra „Rád bych si udělal vklad, prosím!“
A tím se všechno změnilo. Ale na další psaní teď nebude čas. Beridor je blízko a já budu mít plné ruce práce. Doufám, že tam najdu další část skládanky. A pokud nebude tam, musím se vydat do Etherie. Už jsem Velmistrem svého povolání, ale stále jsem nervózní. Ta temnota mě straší víc, než ty hordy přisluhovačů smrti. Nesmím se ji poddat nebo tam zůstanu bloudit na vždy.
